Jsme zaměřeni na produkt, ve výchově je přitom mnohem cennější samotný proces /rozhovor s F. Tichým/

S pedagogem, publicistou, zakladatelem Přírodní školy i skautem Františkem Tichým jsme mluvili o výchově v nejisté době. Jak se projevuje v chování dnešních dětí, co mu dodává jistotu a klid a jak se nejistotám snaží čelit v Přírodní škole?Kolíček: Řekněme si na úvod, co si představujeme onou nejistou dobou, která je v názvu této série. Vidíme v ní války v okolních zemích, neustálé hrozby, klimatickou krizi nebo i nástup umělé inteligence. Souhlasíš s takovým popisem? Nazval bys dnešní dobu nejistou?Určitě bych souhlasil, ale ještě bych k tomu přidal nejistotu, kterou cítíme uvnitř. Tu, která nás vede k tomu, že hodnoty, které považujeme za smysl našeho života, se otřásají. Najednou není čemu ani komu věřit. Tato vnitřní nejistota je, myslím, mnohem horší než ta vnější. K: Bylo tomu tak i v minulosti?Domnívám se, že hodnoty byly dříve nastavené mnohem jasněji. Buď to bylo třeba vlastenectví za první republiky, které se poté posunulo spíše negativně, nebo třeba určitá naděje v devadesátých letech, kterou jsem zažil jako vysokoškolák. Rozjížděli jsme tehdy různé aktivity s dětmi a pevně věřili, že vybudujeme novou a lepší společnost. Najednou jsme dnes v mnohem větší úzkosti, nejistotě, strachu a často nevíme, co s tím dělat.                                                                 Foto: Kateřina Lánská K: Není to v tomto ohledu dost na každém z nás, jak si to nastavíme sami v sobě?Určitě je velmi důležitý moment uvědomit si, že pokud nezačnu dělat něco sám se sebou, tak mi už nikdo jiný nepomůže. U mladých lidí je to ale mnohdy hodně těžké, potřebují jistotu a směřování a starší jim přitom s mnoha problémy, které prožívají, nedokážou pomoct. Třeba během covidu byly děti zavřené doma, rodiče, prarodiče i odborníci se s něčím takovým setkali také poprvé ve svých životech a nemohli jim dát jasné stanovisko. Nebyl tu najednou nikdo, kdo by jim dal tu potřebnou jistotu. Podobné výzvy dnes leží před generacemi rodičů a dětí u řady jiných témat – třeba ve vztahu ke klimatické změně, LGBT nebo sebepojetí. Obě generace o nich mluví často úplně jinými jazyky. To, že pak mladší před staršími některá z těch témat raději ani neotvírají, může vést k nejistotě. K: Jak se podle tebe tato doba a nejistoty v ní projevují v chování dětí?To je hodně široká otázka. Nejvíce se projevuje to, že tu dnes není žádný jasný hodnotový směr, o kterém by si mladý člověk mohl jasně říci: Tohle je správně, za tím bych měl jít.Nemám moc rád řeči o tom, že mladí jsou dnes křehcí. Podle mě jsou mnohem otevřenější a mluví i o věcech, o kterých se dřív nemluvilo. Jsou zároveň vystaveni obrovskému množství podnětů a výzev, které tu dřív nebyly. Zároveň se dnes v ranné výchově moc nenosí nechat děti vystavovat neúspěchu a zvládání nepříjemných situací. V tom třeba vidím velký benefit skautingu, který vystavuje své členy nekomfortu a říká jim: život je někdy tvrdý, ale máš tady partu, která ti pomůže, aby ses s tím vyrovnal. To je dnes, myslím, mnohem důležitější než kdy jindy. Lenochod: Zaujalo mě, když jsi říkal, že jsou dnes mladí zvyklí mluvit o více věcech. Obecně je podle mě dnešní doba mnohem víc informativní –  máme víc informací, každodenně jich velké množství přijímáme, i proto jsme možná zvyklí jich víc ventilovat...Když jsem byl v sedmdesátých letech jako kluk, vážně se kolem mě mluvilo o hrozící atomové válce. Opravdu jsme se připravovali na to, co máme dělat, když vybuchne atomová bomba – přikrýt se třeba Rudým právem, protože je největší. Dělali jsme si z toho leckdy srandu, ale ta válka tehdy reálně hrozila. Žili jsme ale v době před informačním boomem, takže i přesto se na nás tehdy nevalilo tolik informací jako na ty, kteří dospívají dnes. Jde i o způsob, jak se ty informace podávají. Klíčem k jejich předávání jsou dnes emoce. Náš mozek má přitom jen omezenou kapacitu, kolik jich může v klidu zvládnout zpracovat. Někde jsem zaslechl, že člověk dnes za den dostane tolik informací, kolik jich před sto lety dostal vesničan za celý rok. Domnívám se, že se dnes opravdu dostáváme na samou hranu kapacity našeho mozku. Musíme se dnes tedy naučit omezovat přijímání informací a třídit je. To je velká výzva pro současnou výchovu. Učit děti pracovat s informacemi, od některých se úplně odpoutat a žít tady a teď. K: Založil jsi gymnázium Přírodní škola, kde kladete velký důraz na pobyt venku i offline život v přítomném okamžiku. Hrála při jeho založení roli i snaha oprosti se od těch znejišťujících vlivů, o kterých jsme tu mluvili? Ta škola vznikala přímo ze skautského oddílu, který jsme v roce 1990 obnovili v Kobylisích. Spousta ze skautských principů mi přišlo výjimečných. Když jsme zakládali školu, měli jsme ideu, že budeme pětkrát za rok někde na týdenní škole v přírodě, budeme si vařit a že uděláme ve školství něco z toho, co umí skauting, Ymca nebo woodcraft. Zpětně se ukazuje, že je ten model pro dnešní dobu možná ještě důležitější než před třiceti lety. Na skautingu a dalších volnočasovkách je výborné, že děti opravdu reálně vezmete do lesa nebo někam pomáhat. Právě pobyt venku a vystavení se určitému nekomfortu zlepšují výrazně naši odolnost neboĺi resilienci, jak je dnes často označovaná. L: Je možné, že někdy můžeme při podobných aktivitách hranici odolnosti některých dětí i překročit?  To je zajímavá otázka. Děti by měly být vystaveny nekomfortu na té úrovni, s jakou jsou schopné se vyrovnat. U fyzického nekomfortu jako je spaní venku nebo chůze s batohem to většina dospělých zřejmě odhadne, problematické to může být u toho psychického, jako jsou úzkosti či nejistoty. Tady je klíčové to, že zažívám náročné situace s lidmi, kterým věřím, které mám rád – ať už v oddíle nebo ve třídě. Budování komunity je proto něco, co považuju za alfa a omega, co bychom měli dnešním dětem dát. V naší škole je tak každá třída rozdělená na pět kruhů, podobných družinám ve skautských oddílech. Každá si volí svého kapitána. V klasické škole se s takovými mikrokolektivy téměř vůbec nepracuje. Ukázalo se to i v covidu. Děti se nehroutily proto, že by něco neuměly, ale protože nemohly být s kamarády. L: Co bys pro posilování komunit a dobrých vztahů doporučil více využívat v běžných školách? První krok by za mě byl zvýšit rozsah aktivit jako jsou třídnické hodiny, třídní výlety i nabídku projektových aktivit. Projektem ale nemyslím to, že si vyrobím plakát a namaluji tam něco o Měsíci. Projekt je nějaká reálná aktivita, kterou dělají děti s dětmi a která má sama o sobě smysl. Když dětem něco dává smysl, tak za tím jdou. To dobře známe ze skautingu. Nemají rády, když si před nimi někdo na něco hraje.K: Ve svých názorech na výchovu působíš hodně pevně a sebejistě. Kde bereš tu jistotu, že je to tak správně? Co tě v tom inspiruje?Moc sebejistoty podle mě nemám. I po čtyřiceti letech práce s dětmi mě dokážou znovu a znovu překvapit a vyvést z míry. Zároveň ale vidím, že to, co v Přírodní škole děláme, děláme desítky let podobně a že to funguje. Vidíme, že ti lidé, kteří od nás vycházejí, jsou v životě spokojení. Dokážou lidi kolem sebe organizovat a najít se v životě. Nejsou ztracení. Jistotu mi dodává i to, že to, co děláme ve škole i ve skautingu, je v bledě modrém to samé, co tu dělají lidé tisíce let. Vyrůstají v přirozených velkých komunitách. Uvádí se, že přirozená sociální komunita je sedmdesát až sto lidí – právě tolik, kolik se vejde k jednomu ohni. To je ten počet, kdy se lidé ještě znají a skupiny může držet pohromadě. Atomizovaná společnost je záležitost posledních sto let, potřebu být členy komunity ale máme pořád v sobě. Mozek je stavěný tak, že aby se rozvíjel, musí něco dělat. Představa, že budeme udržovat děti nebo sami sebe v komfortním zóně a něco se stane, tak nestane. Teprve, když vyjdeme z komfortní zóny, dochází k přestavování mozkových spojů a rozvíjíme se. Kdybych měl mluvit o lidech, kteří mě výrazně ovlivnili, tak to tady v českém prostředí byl určitě Eduard Štorch. Sám děti vychovával tímhle projektovým způsobem a určitě přitom v komfortní zóně často nebyli. K: Sama vedu děti od patnácti, už tedy deset let. Vnímám ale přitom, že tehdy byly o dost jiné než jsou dnes... Kdybych to obrátil, v čem jsou podle tvých zkušeností jiné? K: Mají jiné zájmy, koníčky? Je možné, že je nebaví něco z toho, co je bavilo před deseti lety. Možná neudrží tak dlouho pozornost, takže člověk musí rychleji střídat činnosti. Souhlasím. Ale v tom základním, být s druhým člověkem, naslouchat si, dát mu prostor – jsou podle mě stále stejné. Opakovaně se mi třeba potvrzuje, že děti mají stále zájem i o chvíle ztišení. Dnes kolem nich stále někdo mluví, ověřil jsem si, že oceňují, když jim člověk vytvoří prostor, kde mohou být v tichu, naslouchat přírodě i sami sobě. Na letních puťácích třeba pořád čteme na pokračování společnou knížku, zpíváme u ohně. A děti to pořád baví. Neméně důležité kromě toho, kdy děti naslouchají dospělému, je vytvořit prostor, kde on může naslouchat dětem. Pro řadu dospělých je nová věc mluvit více o sobě, o svých emocích, co prožívám, co mě trápí. To se dřív tolik nedělalo, program valil foglarovským způsobem. To je, myslím, pro vedoucí i učitele výzva, dát prostor přírodě, tichu nebo povídání si o sobě a svých pocitech.L: Zaujalo mě heslo vaší školy „Cesta je cíl.“ Proč jste si zvolili zrovna tohle heslo? Mám ho od jednoho faráře v diecézním středisku Vesmír, kam se školou jezdíme (i když nejsme církevní škola). Mluvil o tom, že jako společnost jsme dnes hodně zaměření na produkt. Zrovna ve výchově je přitom přitom často mnohem důležitější ten samotný proces. Když chystáme divadlo, je cennější ten čas, kdy to nacvičujeme, kdy jsou ti tři lidé spolu. Nevíme, co bude zítra, za covidu se svět změnil na dva roky během několika dnů. Neznamená to, nedávej si cíle, ber ty, které jsou teď, a nečekej na to, až něco nastane, tak budu spokojený. Je dobré, když cíle nehledáme v tom vnějším, ale v tom vnitřním, ve vnitřní svobodě, kterou hledáme skrze víru, přátele nebo přírodu. K: Zmínil jsi meditaci. Máš k ní specifický vztah? Jsem pevně zakotvený v křesťanské tradici, ale zároveň jsem otevřený jiným směrům a zkušenostem. Zjistil jsem tedy, že meditace nebo vědomá práce s myslí je něco, co mi hodně pomáhá. Slovo meditace je poměrně zavádějící, mám raději slovo bdělost nebo vědomé prožívání. Během covidu jsem nemohl být s dětmi a dělat svou práci, to bylo dost těžké. Nastupovaly mi i různé úzkosti a přitom jsem zjistil, že práce s pozorností mysli mi hodně pomáhá. Snažím se teď k tomu přirozenou formou vést i děti. Jde přitom o dost běžnou činnost, třeba i všem dobře známé dívání se do ohně je vlastně forma meditace. Nabídl jsem seznámení se se základními meditačními technikami dětem ve škole nejprve formou víkendu, později i pravidelných setkání a hodně je to oslovuje. Podobné techniky, třeba jen pozorování dechu, jim vrací vyrovnanost a cítí se mnohem líp. Vnímám to tedy jako něco velmi důležitého. Skauting by v této oblasti klidně mohl být vlaštovkou, která k tomu děti povede. Musí se s tím ale dobře seznámit vedoucí. Může k tomu posloužit má poslední knížka, rád se o zkušenosti s meditací podělím i osobně.Alena Brychová – Kolíček, Erik Pfeifer – Lenochod  Rozhovor s F. Tichým jako podcastTento přepis je zkrácenou verzí rozhovoru s F. Tichým. Celý rozhovor si můžete poslechnout jako podcast vydaný v rámci Podcastové zkoušky.Skauting v době nejistotyTato série je společným projektem redakcí Skautského světa a Podcastové zkoušky. Ve čtyřech dílech této série vám přineseme rozhovory s inspirativními osobnostmi, které se při své práci různými způsoby vztahují k nejistotám dnešní doby. Budeme se jich ptát i na to, jak se s nimi můžeme vyrovnávat ve skautingu.