Co se stalo

“Na táboře měl jeden z vedoucích svého psa. Všichni jsme věděli, že nejde o žádného malého ratlíka, ale o pořádného psa. Protože nebyl úplně nejpřátelštější, vedení tábora rozhodlo, že se po tábořišti smí pohybovat pouze s náhubkem. Událost, kterou popisuji níže, se ale neodehrála přímo v táboře, ale v jeho okolí, kde už pes náhubek neměl.

Vedoucí si vzal nože z kuchyně a odešel je brousit k autu – ke svému autu s nářadím, zaparkovanému mimo tábořiště. Pes mezitím klidně ležel pod autem. Tu přišlo jedno z dětí s dalším kuchyňským nožem a zeptalo se, jestli by ho vedoucí taky nabrousil. Ten souhlasil. V tu chvíli ale dosud klidně ležící pes po dítěti vystartoval.

Chlapec byl pokousán v oblasti hýždí a zad. Zdravotník okamžitě volal 112 a paní z dispečinku vyhodnotila situaci – vzhledem k velikosti psa a dítěte – poměrně dramaticky. Na místo vyslala rovnou několik složek IZS. Jako první dorazila hlídka Policie ČR, následně přiletěl vrtulník a nakonec záchranná služba. Vrtulník na místě zhodnotil, že dítě není v ohrožení života a kromě menších tržných ran na hýždích je v pořádku. Záchranná služba kluka převezla do nemocnice na šití. Policie vyslechla majitele a psa nechala podstoupit veterinární vyšetření.

Během několika minut jsme dostali zprávu, že někdo mluvil s novináři a že na tábor pravděpodobně dorazí štáb. K tomu nakonec nedošlo, ale během několika hodin o nás vyšel online článek – přestože se nikdo nebavil s žádným z vedoucích ani s rodiči a my jsme nikomu žádné informace neposkytli.

Ze začátku jsme měli menší problém s komunikací – nevěděli jsme, jak situaci řešit směrem k rodičům, a obrátili jsme se na skautské ústředí. Než jsme ale dostali odpověď, rodiče kontaktovali ústředí sami, což celou situaci vyostřilo. Nakonec se vše vyjasnilo a podařilo se to vyřešit bez zbytečných třenic. Vedoucí se psem se k celé věci postavil čelem a s rodiči i klukem vše urovnal. Kluk je i nadále naším členem, aktivně jezdí na výpravy a chystá se i na letošní tábor. My jsme od té doby vydali jasnou stopku psům na akcích.” 

Komentář 

Přítomnost psa na táboře s sebou vždy nese nějaké riziko. Míru rizika ovlivňuje velikost psa (větší pes může způsobit větší zranění) a plemeno (některá plemena jsou cíleně šlechtěna k vyšší útočnosti). Měli jsme třeba zkušenost s fenou honáckého plemene, ve které pohyb většího množství dětí probouzel přirozené sklony shánět stádo. Projevovalo se to tak, že štípala děti do zadku, stehen nebo lýtek. Samozřejmě jim to bylo nepříjemné a někteří se jí báli, přestože jinak byla přívětivá a vlídná. Důležitá je také povaha psa (i někteří psi stejné rasy mohou být agresivnější, přestože jiní jsou klidnější). Záleží také na tom, jak dobře je pes vycvičený a jak ho dokáže majitel kontrolovat. Přestože jezevčík zřejmě nezpůsobí zranění, které povede k bezprostřednímu ohrožení života, i malý pes může způsobit zranění na celý život (například jizvu v obličeji, poškození šlach na ruce nebo dlouhotrvající trauma). 

Někteří kluci a holky nemusí být na psy zvyklé. Možná se dosud se psem setkávaly jen v parku, když ho venčil soused. Neumí číst signály v psí řeči, nedokážou vyhodnotit, kdy pes nestojí o pozornost nebo pohlazení nebo nevědí, že kousnutí může pro psa být přirozená obrana například při leknutí (když ho nečekaně probudí spícího ve stínu). 

Kromě toho je třeba vzít v potaz, že tábor může být velmi stresovým prostředím i pro psa. Přítomnost většího množství osob, hluku a pohybu, nižší předvídatelnosti v kombinaci s počasím (např. velká vedra) mohou vyvolat nečekané projevy. Ačkoliv jsme přesvědčeni, že psa dobře známe, může se na táboře chovat úplně jinak, než jak se chová doma. Nečekaný útok může způsobit vážné zranění během okamžiku. V popsaném příběhu vyhodnotil dispečink IZS situaci jako natolik vážnou, že vyslal vrtulník: záchranáři pravděpodobně mají zkušenost, že napadení velkými psy nezřídka vede k ohrožení života dítěte. 

Dobře to ilustruje mimo jiné i případ nečekaného útoku psa z útulku, kterého skautská družina chtěla venčit. Psa obestoupil hlouček dětí, které si ho chtěly podrbat, ten se pravděpodobně cítil ohrožen a pokousal jednu skautku do hlavy.  

Doporučení 

Naším doporučením je raději vůbec nebrat na tábor psy, u kterých nemáme ověřenou jejich klidnou a přátelskou povahu i za změněných okolností. Pokud s námi pes byl už vícekrát na výpravě a víme, že skupinu dobře snáší a “jen tak něco ho nerozhodí”, všichni jsou na psa zvyklí a pes je zvyklý na nás, může být pro tábor opravdu přínosem. Ale pokud pes někdy po někom vystartoval, není to dobrý nápad. 

Když už se na táboře pes vyskytne (jedno jak velký), musí mít všechna povinná očkování a má tam být s vědomím a svolením všech táborníků i jejich rodičů. Jako vedoucí nemusíme vědět, kdo z našich táborníků má se psy jaké zkušenosti a jaké může mít obavy. Na dlouhých táborech s postupující únavou riziko spíše roste. 

Je třeba stanovit jasná pravidla a důsledně hlídat jejich dodržování. Pravidla mohou upravovat například pohyb psa na tábořišti (volně nebo na vodítku), možnost interakce dětí se psem (samostatně či pouze za přítomnosti majitele), kdo může či nesmí psa krmit , apod. Pes by měl mít vyhrazeno své odpočinkové místo, kde dostává krmení a kam mu nikdo kromě majitele nechodí. Zvýšená únava se u psů může také projevovat emoční labilitou (podobně jako u lidí), proto by pes měl mít dostatek prostoru pro odpočinek. Např. když majitel pozoruje, že pes už není ve své kůži, uváže ho ve stínu a vydá instrukci, že psa mají všichni nechat na pokoji. Pokud jinak klidný pes začne na táboře reagovat jinak a začne představovat riziko, je na místě zvážit jeho odvoz z tábora. Pokud je pes natolik nespolehlivý, že musí po táboře běhat s náhubkem, pak ani pro toho psa zřejmě nebude pobyt na táboře zvlášť příjemný. Součástí pravidel může být i respekt k tomu, že někteří se zkrátka psům raději vyhýbají. I hecování vrstevníků "neboj, pohlaď si ho" může být vnímáno negativně. 

Na jednom ze skautských táborů se stalo, že pes na táboře napadl světlušku a způsobil jí tržné rány v obličeji, které po šití vyžadovaly i plastickou operaci. V tomto případě byla jasně stanovená pravidla, světluška si vyžádala svolení k pohlazení psa od majitele, který byl na místě přítomen. Pes na ni i přesto nečekaně zaútočil. To dokládá, že ani při nastavení a dodržování pravidel nelze riziko zcela vyloučit. 

Někteří majitelé mohou mít tendenci své psy “omlouvat”, bagatelizovat jejich nepřátelské projevy a riziko, které z něj vyplývá. Pokud jsou majitelé současně i vedoucími na táboře, jsou ve střetu zájmů a nemusí být těmi nejvhodnějšími k vyhodnocení rizika. Proto by rozhodnutí o přítomnosti psa na táboře mělo být vždy kolektivní. Kdyby to daný vedoucí postavil tak, že buď bude mít na táboře psa, nebo nepojede vůbec, můžeme se opírat o hodnoty – že primární je pro nás ochrana dětí. 

Když už se něco stane 

Po poskytnutí první pomoci raněné osobě, zavolání rychlé zdravotnické služby a zajištění psa je třeba aktivně řešit komunikaci. Doporučujeme ošetřit tyto skupiny v uvedeném pořadí: 

• Informovat zbytek vedení tábora a rozdělit si role (někdo musí zajistit ošetření a doprovod zraněné osoby a komunikaci s jejími rodiči, někdo se musí postarat o ostatní táborníky a další program, někdo musí řešit komunikaci se záchrannými složkami a příp. policií a/​nebo médii, někdo příp. s policií). 
• Informovat rodiče zraněné osoby, především dát vědět, do jaké jejich dítě jede nemocnice, nabídnout možnost osobně přijet a ujistit, že je budete průběžně informovat o průběhu ošetření do doby, než se dostanou na místo. 
• Dohodnout se s majitelem psa, kdy pojede na veterinu k vyšetření psa, kdy ho z tábora odveze a jak po dobu jeho nepřítomnosti zajistíme jeho povinnosti v táboře 
• Informovat ostatní táborníky stručně, ale věcně, o tom, co se stalo, co se bude dít se zraněnou osobou a co to znamená pro další průběh tábora 
• Informovat rodiče ostatních táborníků, opět stručně, ale věcně (např. Na našem táboře došlo ke zranění psem, o zraněnou osobu je postaráno, vaše děti jsou v pořádku a pes už v tábořišti není). Ostatní rodiče informujte i v případě, že na místo nedorazí Policie a/​nebo novináři – stejně se to dříve nebo později dozví od svých dětí, včasnou a aktivní komunikací pomůžete zmírnit zveličené historky. 
• V kterékoliv fázi je možno kontaktovat Skautskou krizovou linku (737 205 520) a poradit se o dalším postupu. Konzultaci na lince doporučujeme především v případě, že na místo přijede Policie a novináři. 
• Případnému vyšetřování Policie doporučujeme nijak nebránit, ale poskytnout maximální možnou součinnost. Je dobré určit si osobu, která bude s Policií primárně komunikovat, ale současně má Policie právo mluvit i s jinými lidmi (např. svědky či účastníky události). Nevypovídat můžete v případě, že byste výpovědí způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízké osobě (např. sourozenci nebo partnerce). V případě dětí: pokud lze podání vysvětlení provést později, policie má povinnost o podání vysvětlení předem vyrozumět zákonného zástupce dítěte a umožnit mu přítomnost na výkonu. My máme Policii předat kontakt na rodiče, ten má možnost nabídku své přítomnosti odmítnout. V každém případě je nejlepší rodičům zavolat a domluvit se s nimi. 
• S novináři naopak komunikovat nemusíte, pokud nechcete nebo na to nemáte kapacitu. Doporučujeme určit osobu, která bude s novináři komunikovat (a kdyby měli snahu se ptát někoho jiného, odkazujte je na určenou osobu). Můžete je také odkázat na tiskovou mluvčí Junáka. 
• Přečtěte si také přehledný návod Jak jednat v krizové situaci na Skautské křižovatce.

Děkujeme oddílu, který nasdílel svůj případ do Skautských průšvihů. Sdílejte také svá ponaučení ze skautské činnosti na prusvihy.skaut.cz. Pomůžete tak druhým vyvarovat se podobných chyb. 

Jaroslav Petřík - Australan a garanti OČK Táboření a bezpečnost
prusvihy@skaut.cz