Především v tom, kdo se na ní schází. Už několik desítek let se schůze koná ve Státním zdravotním ústavu v Praze na Vinohradech a přijíždějí na ni členové všech jedenácti družin z celé republiky. Mnozí z nich mají za sebou desítky let skautské činnosti a jejich kroje zdobí tolik vyznamenání, že se na ně všechna ani nevejdou. Nechybějí ani držitelé Stříbrného vlka a Stříbrného trojlístku, nejvyšších skautských vyznamenání.

Pro některé už není cesta do Prahy úplně jednoduchá. Přesto přijedou. Chtějí se potkat s přáteli, ale také se sestrami a bratry, které třeba ještě neznají.

Podle vůdkyně Svojsíkova oddílu Marie Kůsové – sestry Madly – je právě mezidružinová spolupráce a aktivita jednou z nejzajímavějších věcí, které oddíl nabízí. „Přála bych si, abychom tuto myšlenku přenesli do více družin,“ říká.

O tom, že setkání není jen formálním setkáním, se člověk přesvědčí hlavně o přestávce. Z auly se ozývá živý hovor, na stolech mizí jednohubky a domácí pečivo, lidé se zdraví a rozhlížejí se, koho známého potkají a kdo je naopak nový. Jak říká Madla: „Nejdůležitější je právě to osobní setkání.“

Výroční schůze má samozřejmě i svůj pevný program. Letos se její účastníci například rozloučili s devíti členy, kteří během uplynulého roku zemřeli, přivítali nové členy Svojsíkova oddílu a vyslechli zprávu o jeho činnosti. Po přestávce pak přišlo vyprávění bratra Jaroslava Bicana – Kwanga o cestě na Špicberky.

Na závěr programu se sálem rozezněla Junácká hymna zpívaná s hrdostí a odhodláním. Cestou domů se ještě každý musel zastavit u světlušek s tácy plnými zákusků. Jejich úkol byl jednoduchý: nenechat nikoho odejít bez sladké tečky. Zasloužilí členové a členky Svojsíkova oddílu tak nakonec odcházeli nejen s pozdravy na cestu, ale i s úsměvem a něčím dobrým na zub. “A úsměv nic nestojí, trvá pár vteřin, ale čím víc ho rozdáme, tím víc se nám ho vrátí,“ loučí se Madla svým letošním poselstvím svému oddílu.

Pak už zbývalo jen popřát si pevné zdraví a hodně radosti v dalším skautském roce 2026/​2027.