„V dobrém skautském oddíle se přece žádná šikana nemůže vyskytnout“, řekl mi jeden bratr vůdce velmi důrazným hlasem a odmítavě máchl rukou na nabídku prozkoumat tuto problematiku více do hloubky. Pak hovořil o skautských zásadách, zákonu a slibu a rozhořčeně kroutil hlavou.

Překvapilo mě, jak častá je představa o tom, že by se v dobrém společenství jako je skautský oddíl, šikana vyskytnout neměla.  Mnohokrát jsem slyšel ředitele škol, kteří tvrdili, že u nich na škole šikana není...

Tyto postoje mohly mít pochopitelně mnoho důvodů. Od neznalosti přes naivitu až po strach  o vlastní image či postavení. Sundejme si však růžové brýle a pořádně otevřeme oči.

Slovo šikana je v českém prostředí problematické. Jednak neexistuje oficiálně kodifikovaná definice, co se tímto slovem myslí. Druhou problematickou rovinou je jakási mediální zkratka, která evokuje při použití tohoto slova zpravidla představu fyzického týrání a drastických příběhů z televizních zpráv. Taková šikana přece u nás (v oddíle, klubu, třídě, škole...) není, proto můžeme být v klidu.

Neměli bychom. 

Šikana se nás tedy týká a jako dospělí průvodci bychom o ní měli něco vědět, abychom mohli pozorně sledovat vztahy v oddíle, působit preventivně a v určitých chvílích zvládnout efektivně provést šetření i základní intervence.

A. Situace

Podívejme se nejprve na několik konkrétních situací spojených se šikanou: 

Situace 1
Jirka byl vždycky trochu nemotorné dítě. K vlčatům přišel v sedmi letech. Od začátku ho kluci moc nebrali. Když se šestka rozdělovala na dvě skupiny, nikdo ho nechtěl a kluci mu to dávali najevo. Když ho rádce zařadil do nějaké skupiny, kluci na něj křičeli při každém neúspěchu a někteří mu nadávali. Jirka se v oddíle necítil dobře. Po několika týdnech z oddílu odešel. Vůdce oddílu řekl rodičům, že se Jirka nedokázal začlenit mezi ostatní.

Situace 2
Radim je rádce družiny. Odběhl si odskočit a když se vrátil do klubovny, vidí, jak si kluci házejí Péťovým zápisníkem a chechtají se. Péťa je ubrečený, snaží se je dohonit a zápisník si vzít. Radim je zastaví a zápisník jim sebere. Po schůzce při diskrétním rozhovoru si Péťa povzdechne, že mu kluci často berou věci.

Situace 3
Natálka nemá ráda Nikolu. Je jí protivná a štve ji, že chodí do stejné družiny. Natálka je oblíbená a má několik věrných kamarádek. Vymysleli si, jak dají Nikole najevo, co si o ní myslí. Ve chvíli, když to vedoucí nevidí, se Natálka postaví a řekne: „Vidíte tady někdo Nikolu?“ A její věrné kamarádky odpoví: „Ne, tady není!“, přestože Nikola stojí vedle nich.

Nyní si položme otázku, zda by se některá z těchto situací dala označit jako šikana. Až se rozhodnete, čtěte dál. 

Co vyplývá ze současných poznatků o šikaně? Pro definování tohoto pojmu se podívejme na myšlenky programu Minimalizace šikany:

B. Definice šikany

1. Co je šikana?
Šikana je chování, které splňuje tyto znaky:
- je cílené vůči jedinci nebo skupině dětí (oběti)
- jeho záměrem je oběti ohrozit, ponížit a zastrašit
- je zpravidla opakované
- existuje jedinec či skupina, jimž přináší prospěch nebo uspokojení (agresoři)
- oběť se mu neumí bránit a dlouhodobě trpí

2. Co šikana není?
– jednorázová rvačka, vtip či konflikt (byť s převahou jedné strany)
– vyčlenění dítěte z kolektivu, pokud není motivováno snahou ublížit či se pobavit na jeho úkor

3.   Rozlišujme mezi šikanou a škádlením
Při škádlení očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale taky pro toho, koho škádlím. Když vidím, že to jako legraci nebere, je zraněný, pak pocítím lítost a omluvím se mu. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. Má z toho radost. Nejen, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje.

(z pracovních listů Minimalizace šikany)

Z tohoto pohledu není úplně jasná situace první. Pokud oddíl (družina) dostatečně neřeší  problematiku vztahů a pokud navíc často ve svém programu zdůrazňuje  soutěžní aktivity, vytváří rizikové prostředí pro všechny, kteří mohou v očích dětí poškodit výsledek skupiny. Nemusí se tedy zatím jednat o úmyslné ubližování, nýbrž pouze o snahu uspět v porovnávání s ostatními. Ten, kdo nám to kazí, to slízne. Důvodem nevhodného jednání je tedy obava ze ztráty prestiže, z nedosažení očekávaného výsledku. Situace může logicky vyústit v odchod dotyčného nebo přerůst v úmyslné ubližování.

Situace druhá je jednoznačně ubližováním. Pro zábavu trápí skupina jednoho z jejích členů a pase se na jeho bezmoci získat sešit zpátky.

Třetí situace je rovněž ubližováním. Ještě navíc nese rysy promyšlené organizované akce.

Jak jste si všimli, použili jsme místo slova „šikana“ slovo „ubližování“. Slovo „ubližování“ vyjadřuje dobře podstatu věci a není zatížené mediální zkratkou. Možná to bereme lépe, když v oddíle (družině) řešíme, že si některé děti ubližují, než když řekneme, že řešíme v oddíle šikanu. Možná jsme pak i přístupnější ke hledání chyby u nás vedoucích a rádců. 

Určitá míra agrese a ubližování je totiž charakteristickým rysem většiny nejen dětských skupin. Zpravidla v každé skupině najdeme někoho, kdo je neoblíbený, někoho, kdo se něčím liší, a zároveň někoho, kdo bojuje o moc mezi ostatními, o svoje sociální postavení nebo si řeší nějaký svůj vnitřní problém na druhých. Proto není žádnou tragédií, když si přiznáme, že pravděpodobnost výskytu ubližování (šikany) v každém oddíle, třídě, sportovním klubu atd. je poměrně vysoká.

Záleží na tom, zda jako dospělí průvodci:
1. dokážeme vytvořit v oddíle (družině) takové podmínky, aby se rozvoji ubližování nedařilo.
2. víme, jak postupovat, když už se ubližování objeví, abychom minimalizovali škody a vedli danou skupinu k nápravě.

Šikana se považuje za jev dynamický. Pokud se tedy neřeší, bagatelizuje nebo se řeší nevhodně, může se rozvinout až do obludných rozměrů.

Projekt Minimalizace šikany rozlišuje pět fází šikany. Stručně si je projdeme:

První stádium se nazývá  tzv. „zrod ostrakismu“. Outsider skupiny začíná zakoušet prvky šikanování (narážky, posměšky, legrácky, intriky, pomluvy, braní věcí, schovávání věcí...). Dítě přijímá roli utlačovaného.

Ve druhém stádiu začíná přerůstat psychický nátlak ve fyzickou agresi. Ostrakizované dítě slouží jako ventil. Přitvrzuje se.

Klíčovým momentem je třetí stádium, kdy se vytvoří jádro agresorů. Toto jádro začne spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti.

Ve čtvrtém stádiu přijímá normy agresorů většina skupiny a v pátém stádiu vzniká ve skupině totalita neboli dokonalá šikana.

V oddílech se častěji zpravidla potkáme s prvním a druhým stádiem.  V případě zjištění čtvrtého  a pátého  stádia je třeba situaci řešit ve spolupráci s odborníky.

C. Prevence

Činnost skautských oddílů a družin vychází z hodnotového základu, který ukládá vedoucím a rádcům mimo jiné cílený rozvoj dobrých mezilidských vztahů. Otázkou zůstává, jak to probíhá v praxi. Chceme-li vytvořit vztahově zdravé prostředí, je třeba něco posilovat a něco tlumit.

Vědomý přístup vedoucího zejména v těchto oblastech:

a) Míra pozornosti dětem
Přestože mi je některé dítě sympatičtější než jiné, dávám pozor, abych někomu nevěnoval příliš mnoho pozornosti a jinému zase málo. Mohl bych tak dávat neúmyslně najevo, že na některých dětech záleží méně a ty by se snáze mohly dostat do role odstrkovaných. Pokud naopak vnímám, že některé děti jsou odstrkované, mohu hledat cesty, jak podpořit, aby je ostatní více “brali”.

b) Způsob komunikace
Velmi záleží na tom, jakým způsobem s dětmi komunikuji. Zda se jedná o mocenský způsob, z něhož se děti učí, že různé životní situace se řeší právem silnějšího. Kdy ponižované děti hledají časem cesty k tomu, jak si vyrovnat svou vlastní vnitřní bolest třeba zrovna ponižováním druhých. Nebo zda se budu snažit o respektující přístup, který vnímá všechny účastníky procesu za rovnocenné a vytváří prostředí lidské důstojnosti, i když mám jako vedoucí oprávněné požadavky, aby děti něco udělaly nebo naopak nedělaly. 

c) Bezpečné prostředí
Mám důvěru dětí, že mi svěří i některá svá tajemství, starosti atd.  Jak s tím zacházím?  Mohu si zasloužit jejich důvěru? Dokáži mlčet tam, kde je to potřeba, ale zároveň citlivě jednat, pokud se dozvím něco závažného? 

d) Porovnávání versus sdílení
Rizikovým momentem je důraz na porovnávání. Neustálé bodování a z něho vyplývající pořadníky umístění jsou velmi rizikovým faktorem pro vytváření napětí a hledání ventilů. Naproti tomu důraz na spolupráci a společné prožitky posiluje dobré vztahy. I po závodivé hře můžeme zkoumat, komu se podařilo dodržet pravidla, co zajímavého kdo prožil a oznamování vítězů může být jen jednou z částí celkového hodnocení, nikoliv tou nejdůležitější.

Sledoval jsem přerod jednoho oddílu, který výrazně utlumil porovnávací a soutěživé prvky a zaměřil se právě na společné prožitky, spolupráci a sdílení. Většina her a dalších aktivit se dá převést do podoby, kdy nejde o vítěze a poražené. Dalším příkladem tentokrát z tábora je zpětný pohled na uplynulý den. Každý večer  se členové oddílu sešli v táborovém kruhu a probíhalo jakési review dne, kdy vedoucí popisovali různé situace, které během dne nastaly, a ptali se na pocity, prožitky, důvody jednání atd. Podle slov vedoucích časem výrazně ubylo konfliktních situací mezi dětmi i kázeňských problémů.

Nechci tím říci, že závodění je špatně. Myslím si však, že činnosti vedoucí ke spolupráci by měly výrazně převažovat nad porovnávacími a soutěživými aktivitami. Obdobně bychom se mohli zamyslet nad smyslem, rozsahem a způsobem bodování. Čas ušetřený redukcí zapisování do tabulek, sčítání bodu,výsledků, vyhlašování úspěšných atd. můžeme věnovat promýšlení a přípravě aktivit zaměřených na rozvoj dobrých vztahů.

D. Zjišťování, šetření a řešení (na příkladové situaci)

Rádce družiny si všiml, že se s Péťou něco děje. Je smutný, drží se stranou. Také postřehl, že si ho ostatní kluci občas dobírají. Když se půjde zeptat přímo Péti, je dost pravděpodobné, že se nic nedozví. Je-li Péťa skutečně obětí, pak to bude zřejmě skrývat. Možná ze strachu, možná ze studu z vlastního selhání, možná z jiných důvodů.

Když udeří rovnou na domnělé agresory, budou se vytáčet. Budou svádět vinu na Péťu, že je vyprovokoval nebo že vyvolal konflikt jiným způsobem on sám.

Vyšetřovat něco veřejně před celou družinou (oddílem) taky nejde. Pro případnou oběť by to bylo velmi ohrožující. Z podstaty věci se neumí bránit a velmi snadno  ho vzájemně se podporující agresoři zatlačí do kouta. Neřekne tak nic. Jeho pozice se ještě zhorší.

Co s tím?  Rádce by si to neměl nechat jen pro sebe. Je potřeba situaci konzultovat s vůdcem oddílu či na oddílové radě. Měli by se domluvit, kdo povede šetření.  V některých případech to může být rádce, jindy raději vůdce.  Záleží na pozici rádce, jeho věku i zralosti. Obecně se kloním k tomu, aby šetření a následné řešení řídil spíše dospělý činovník. Postup by mohl vypadat takto: Vůdce si vyhlédl tři seriozní hochy a s každým z nich diskrétně a individuálně o situaci pohovořil. Požádal je o co nejpřesnější popis situací, kdy se Péťovi něco děje. Zaručil všem diskrétnost. Popisy a odpovědi porovnal a tak se objevil relativně objektivní obraz skutečnosti.

Péťa je skutečně obětí vtípků a útoků tří hochů, kteří se „dobře“ baví. Teprve nyní jde vůdce za Péťou. Péťa je nejprve zaražený a odmítá cokoliv říci.  Až ve chvíli, kdy mu vůdce popíše některé situace, se Péťa otevírá. Hlavním smyslem tohoto rozhovoru není jen potvrzení a doplnění obrazu situace, ale hlavně ujištění Péti, že je chtěným a platným členem oddílu, který  má podporu vedoucích, a sdělení, že celou věc budeme řešit.

Řešení (v případě 1. a 2. stádia šikany)

Péťa vyráží s jedním s vedoucích na procházku. Cílem je, aby byl v bezpečí před kontaktem s kýmkoliv, kdo by ho mohl ohrozit.

Vůdce zamezí tomu, aby se agresoři mohli mezi sebou domlouvat. Rozdělí je a s každým z nich vede samostatný rozhovor. Připraví si otázky přesně mířené na proběhlé situace. Agresor rychle pochopí, že vůdce ví. V lepším případě se přizná, v horším případě začne svalovat vinu na ostatní kumpány či oběť.

Jestliže nikdy nesmíme vystavit konfrontaci oběť a agresora, někdy může být užitečné vystavit konfrontaci agresory mezi sebou. Kumpáni jsou pak překvapeni, když zjišťují, jak jeden  na druhého svaluje vinu... Cílem jednání s agresory je co nejpřesnější popis situace, co prováděli. To samotné již někdy vede k lítosti a reflexi. S agresory je třeba dále pracovat.  Vnímáme-li záblesky reflexe a lítosti, je dobré agresory odvinit. Říci jim, že je neodsuzujeme, nezatracujeme, že jen udělali chybu. Pokud se již nebude opakovat, tak se k tomu nebudeme vracet. Situaci nadále velmi pozorně sledujeme.

U vážnějších pochybení můžeme přistoupit k důsledkům – např. přemístění agresorů do jiných družin, odepření účasti na některých akcích oddílu či třeba podmíněnému vyloučení z oddílu.

S Péťou budeme hledat momenty v jeho chování a přístupu, které mohou být spouštěčem agrese někoho z okolí. Podpora oběti tedy spočívá v tom, že si oběť  zvědomí, co může být spouštěčem potíží a pracuje na nácviku přístupů a reakcí, které ji umožní si postupně vytvořit lepší pozici v kolektivu.

Důležitou skupinou je tzv. „mlčící většina“, tedy ti, kteří o ubližování věděli či byli dokonce přítomni. Sami se však nezapojili, ale neudělali nic, aby mu zabránili. Je potřeba, aby věděli, že kdo je svědek ubližování a nic s tím neudělá, je spoluviník. Pak diskutujeme o tom, co můžeme udělat v roli svědka. Nejúčinnějším zásahem je podpora oběti ze strany několika kamarádů, kteří se ji zastanou. Pokud si svědci do takového zásahu netroufnou, měli by informaci o ubližování předat vedoucím. Tady je dobré rozlišit, co je žalování a co je pomoc ubližovanému. Žalování je, když chci někoho svým oznámením  poškodit. Žalování však není, když chci pomoci někomu, komu se ubližuje.

V případě, že řešíme šikanu, neměli bychom zapomenout informovat rodiče obětí i agresorů o zjištění i způsobu řešení situace. Nedoporučuje se však uspořádat společné jednání rodičů oběti i agresorů.

E. Kam se obrátit? 

V případě, že máme vážné podezření na vyšší stádia šikany, měli bychom se obrátit na odborníky. Vlastním řešením můžeme udělat v takovém případě více škody než užitku.

Domácí webové stránky s tématikou šikany:
Sdružení Linka bezpečí (116 111): www.linkabezpeci.cz
Společenství proti šikaně: www.sikana.org
Minimalizace šikany: http://www.minimalizacesikany.cz/
iPoradna: www.iporadna.cz
Popř. využijte Skautskou krizovou linku 737 205 520.

Šikana se může se vyskytnout i ve velmi dobrých oddílech či družinách. Ostudou není případný výskyt šikany, nýbrž přehlížení a bagatelizování ze strany vedoucích. Naučíme-li se rozumět tomu, jak funguje, máme šanci ji minimalizovat. Jak? Rozvojem dobrých vztahů a používáním smysluplných postupů při monitoringu a případném řešení.

Literatura:
Kolář M.: Bolest šikanování, Portál, Praha  2001, ISBN 80-7367-014-3
Pracovní listy projektu Minimalizace šikany

Video vhodné třeba k zahájení diskuse o situaci a vztazích v našem oddíle:

Máte-li jakékoliv dotazy k článku nebo ke Kodexu jednání dospělých, pište na bezpeci@skaut.cz.

Zpracoval Daniel Vychodil - Simba, učitel a vedoucí střediska ve Slatiňanech