Ze začátku to byla taková normální výprava

Byli jsme na roverské expedici v Krkonoších. Jelo nás 6, pět kluků a jedna holka ve věku od 17 do 24 let. Na druhý den expedice jsme měli naplánováno 18,4 km z Pece pod Sněžkou přes Sněžku, Śląski Dom, Luční boudu a návrat zpátky. Vstávali jsme v 8, protože jsme den předtím šli pozdě spát. Byl to náš první den na horách, takže jsme se balili podle uvážení jednotlivců (nevěděli, co od toho očekávat). Nebrali jsme tedy nic extra speciálního, ale dohromady jsme si brali troje nesmeky a troje turistické hůlky. Taky jsme s sebou měli dvoje boby a 4 lopaty, protože závěrečný kopec dolů jsme plánovali celý sjíždět.

Ze základny jsme vyjeli kolem 9, takže jsme kolem 10 vystupovali z auta v Peci pod Sněžkou. Mrholilo. Po krátkém zvažování jsme nechali v autě cepín, protože jsme nečekali, že by byl potřeba, a vyrazili jsme. Začali jsme stoupat lesem po zelené. Les byl hnědo zelený, a ne úplně nadšeni z počasí jsme stoupali vzhůru. Cestou jsme potkávali prakticky jen lidi proti nám, kteří se již vraceli dolů. Byla tam skupina dětí, kde nám jejich učitelka / instruktorka řekla, to bez nesmeků půjde těžce. V půlce zelené turistické začalo přibývat ledu, který byl pokropený mírným mrholením, takže jsme všichni lehce klouzali, ale po kořenech jsme bez větších obtíží pokračovali dál. S rostoucí výškou začal kromě ledu přibývat taky sníh a vytratilo se mrholení.

Vzhledem k námraze jsem nasadil nesmeky docela brzo. Cestou jsme plnili úkoly, které jsme si na cestu vymysleli k ozvláštnění programu. Jakmile jsme došli k žluté turistické, a také první chatě, kterou jsme potkali, bylo všude přes metr sněhu, docela dost turistů a začali jsme plnit některé úkoly, jako fotky s cizími lidmi a připínání kolíčků. Pokračujeme dál, stavíme RR sněhuláky (u Občerstvení Horní Malá Úpa 141), občas někdo bobuje a stoupáme vzhůru. Až do rozcestí Nad Růžovohorským sedlem šlo všechno hezky, spousta sněhu, ani to moc neklouzalo, všude spousta lidí, docela hezké počasí, jen se začal zvedat vítr.

Začalo závěrečné stoupání na vrchol, zmizely všechny stromy, cesty jsme viděli jen díky dřevěným tyčím, které cestu lemovaly a vítr začal být nepříjemný. Pod slovem nepříjemný myslím to, že jsme se všichni zachumlali, protože nás ožehávaly jeho poryvy a s menšími z nás to docela dost házelo (hlavně s osmnáctiletou holkou a nejmladším klukem). Taky se výrazně zhoršil povrch cesty. Ztuhlý sníh se čím dál častěji měnil v ledové ostrovy. Nejmladší z nás v jednom místě potřeboval zastavit, protože se mu motala hlava, což komentoval špatným vyrovnáváním tlaku. Během krátké pauzy jsme dali nesmeky nejmladšímu a pokračovali jsme dál. Taky jsme si tady rozdělili vybavení tak, že každý měl buď nesmeky, nebo hůlky.

Už jsme tam byli prakticky jediní, dva nejmladší měli vetší problémy s větrem, takže jsme je museli přidržovat, ale se vzájemnou pomocí, občasnými řetězy a dřevěnými tyčemi lemující trasu jsme pokračovali dál až na vrchol, kterého jsme dosáhli kolem půl druhé. Vrchol byl liduprázdný, nebylo nic vidět a vítr zvyšoval na síle. Dali jsme si vrcholové fotky a zalezli pod příkrov jedné z chat, kde jsme spáchali oběd. Stále byla docela dost zima, jedli jsme na sněhu, ale i tak byl oběd velkým morálním povzbuzením a odpočinkem pro všechny. Během oběda se k nám přidaly dvě skupiny turistů po dvou lidech. Lehce jsme si přerozdělili vybavení, tak aby nejmladší měli nesmeky a začali jsme klesat.

Špatné rozhodnutí

Klesat jsme měli směrem k Śląski Domu, ale po krátkém dohadováním mezi mnou a jedním roverem jsme se vydali z vrcholu dolů, bohužel pro nás na opačnou stranu. Sestup z vrcholu byl náročný, extrémně foukalo, nebylo zde nic, o co se zachytit, kromě občasných kůlů značících cestu a vše bylo hrozně namrzlé. S nesmeky se šlo hezky, ale bez nich jsme klouzali a ani hůlky zas tak moc nepomáhaly. Abychom se lépe zvládli kontrolovat, rozdělili jsme se do dvojic, které si navzájem pomáhaly.

Došli jsme na cestu, kde jsme zjistili, že jdeme špatně (jednalo se o bod TK036, rozcestí s Jubilejní cestou). Měli jsme možnost vrátit se zpátky na vrchol, pokračovat dál do údolí po větší cestě, na kterou jsme sestoupili, anebo jít po vrstevnici k chatě. Cesta k chatě byla uzavřena závorou, na které byla značka, že je tam zákaz vstupu (toho si nevšimli všichni), ale vypadala mnohem líp, než předchozí sestup. Byla tam dokonce nízká zídka, takže jsme po krátkém rozhodování zvolili tuhle cestu. Nejdřív vyrazila skupinka všech kromě mě a jednoho rovera, protože jsme se ještě bavili o tom, že se nám to nelíbí a nejsme si jistí, jestli je to správné rozhodnutí. Nakonec jsme vyrazili za zbytkem skupiny.

Pád ze srázu

Ze začátku byla cesta dobrá, výrazně lepší než předchozí sestup, prakticky vedla po vrstevnici. Pak ale začínaly přibývat místa, kde byla cesta zasypaná sněhem a začínala splývat se zbytkem svahu. Zase jsme se drželi ve dvojičkách a ti, kteří mohli, se snažili vysekávat stopy ve sněhu pro ostatní. Došli jsme k místu, které bylo hodně zasypané, zídka nebyla vidět a nebylo se o co chytit. První z nás přešel úsek a zastavil u tenkého dřevěného sloupku, potom jsem šel já, uklouzl jsem a začal sjíždět dolů ke zlomu srázu. Podařilo se mi zastavit asi půl metru od srázu. U pádu mi vypadla láhev, která okamžitě sjela do údolí. Po mně šel nejmladší, který usek přešel s nesmeky bez větších problémů. Následovala ranger, která i přes nesmeky a jednu hůlku začala sjíždět. Zbytek lidí byl daleko a nikdo nebyl sto se rozběhnout a pomoct jí. Během asi 5 sekund sjela z cesty do údolí po prudkém srázu. Ztratila se v mlze a my jsme pouze mohli křičet, ať se něčeho chytí a zastaví.

Svolal jsem všechny k místu u dřevěného sloupku, že se tam zastavíme, zavoláme horskou službu a uvidíme, co dál. Nejstarší z nás si začal brát nesmeky, protože se chtěl vydat za zmizelou. Mezitím se k nám přidal další rover, který úsek přešel v pořádku. My jsme zatím začali kopat záhrab, tak abychom se mohli bezpečně na chvíli zastavit a počkat, co bude dál. Během toho jsem začal volat o pomoc. Nejprve jsem začal volat přes aplikaci Záchranka, ale to nefungovalo, jelikož jsme už byli na území Polska. I přes to, že jsem někam poslal SMS se souřadnicemi, tak nám nikdo nezavolal zpátky. Vytočil jsem 112 (škoda, že si nikdo z nás neuložil číslo na místní horskou, ale všichni jsme se spoléhali na aplikaci Záchranka) a dovolal se na polský dispečink, který ale neuměl moc dobře anglicky a několikrát nás museli přepojovat. Ničemu nepomáhal silný vítr a mokrý mobil od sněhu. Nakonec nás přepojili na horskou službu a řekli, že k nám vysílají člověka z Śląski Domu, který u nás bude zanedlouho. Celé volání, diktování souřadnic v angličtině, popisování situace a několikanásobného přepojování nám zabralo asi 20 minut.

Povoláváme Horskou službu

Mezitím jsme si vykopali záhrab a všichni se shromáždili na jednom místě. Taky jsme přemluvili nejstaršího rovera, aby se za ranger nevydával a počkal s námi na Horskou službu. Poslední rover, který přecházel úsek, taky uklouzl, ale podařilo se mu zastavit, a poté velice opatrně po zadku došel za námi. Když jsme zkoušeli volat ranger, byla nedostupná. Přehodili jsme si přes sebe termofolie z lékárniček a čekali, až pro nás někdo přijde. Trvalo asi 25 minut, než se objevil chlápek z horské služby. Začal se vyptávat, jak nám je, co se stalo, na ranger. “Chlapi, co tu vůbec děláte?” byla jediná věta, kterou si z toho pamatuju. Z batohu vytáhl nesmeky, které jsme dali nejmladšímu a nejhůře vybavenému roverovi. Záchranář ty dva začal evakuovat do chaty, zatímco my zbylí tři jsme čekali asi 2 metry od místa, kde ranger sjela. Zase jsme se zabalili do fólie a čekali, občas si něco řekli, ale převážně jsme se v tichu dívali ze srázu.

Trvalo asi 45 minut, než se objevil někdo další. Mezitím mi různě volali záchranáři z Česka a Polska nebo z hradecké nemocnice, odkud byl vyslán vrtulník. Asi je důležité zmínit, že zmizelá ranger byla moje sestřenice a sestra dalšího rovera. O to bylo čekání náročnější. Přišli tři další záchranáři, kteří přišli za námi a dva z nich od našeho místa zahájili sestup srázem do údolí. Jeden z nich s námi počkal na toho prvního, který nám donesl ještě jedny nesmeky a všechny tři nás připravili na odchod. Cesta na chatu nám zabrala asi 20 minut. I s nesmeky to místy bylo velice nepříjemné a vítr ještě nabral na síle, takže s námi opravdu hodně házel. Nakonec jsme v pořádku dorazili na chatu, kde na nás čekali dříve evakuovaní. Byla to úleva, protože jsme konečně byli v bezpečí, ale pocit, že venku je ranger ve stavu, který může být hrozný a spousta záchranářů, kteří se tam snaží hledat místo nás, byl hrozný. Nikdo se s námi moc nebavil, a tak jsme čekali.

Záchrana

Asi po 20 minutách mi zavolalo neznámé číslo. Ozvala se ranger, byla v pořádku, volala od nějakých Poláků, protože její mobil byl rozbitý. Hned jsem informaci předal záchranářům, kteří se s ní domluvili na detailech a následně zrušili pátrání. Další asi hodinu jsme čekali na chatě, kde se scházeli záchranáři a oslavovali, že se nic nestalo jak jim, tak ranger. Nakonec nás odvezli na jejich horskou stanici na sněžných skútrech, odkud jsme došli pro auto a vydali jsme se do Polska za Klárkou, která zůstala u záchranářů na polské straně.

Po vyzvednutí nám řekla její stranu události. Dolů sjela asi 500 výškových metrů, kdy se jí celou dobu podařilo jet po zadku, aniž by se začala kutálet. Nakonec se zastavila o menší stromky a keře. Zvedla se, zjistila, že má zničený mobil, roztrhlý batoh, ale jinak byla v pořádku. Rozhodla se pokračovat do údolí dolů. Po asi 30 metrech našla cizí batoh, který vzala s sebou. Po brodění prašanem po pás, přecházení několika potoků došla na cestu. Byla to červená turistická, kde se rozhodla nechat cizí batoh, ale vzala z něj peněženku (zbytek věcí ji nepřišel důležitý brát) a pokračovala dál dolů.

Po nějaké době potkala dva Poláky, ke kterým přišla a rozplakala se. Vysvětlila jim situaci a poprosila je, jestli by si mohla zavolat. Zavolala mámě (její číslo znala nazpaměť), která jí dala číslo na mě, a poté zavola mně. Zanedlouho si pro ni přišli polští záchranáři, kteří ji vzali na stanici, vyšetřili a nechali si ji u sebe, dokud jsme pro ni nepřijeli. Nalezený batoh patřil jednomu z Poláků, který se tam zabil týden předtím.

Jaké ponaučení si z příběhu odnášíme?

• Nepodceňovat situaci - věděli jsme, že Sněžka bude namrzlá a že se tam zabili dva Poláci týden před námi, ale i tak jsme nedonutili všechny vzít si nesmeky, respektive lepší vybavení.
• Lepší odhadnutí sil - sice jsme byli schopní vylézt na vrchol, ale mohlo nám dojít, že cesta dolů bude ještě náročnější. Průběžně jsme se ptali skupiny, jak na tom jsme, ale bylo to spíš charakteru "Jsi v pohodě?" než "Máme dost sil na výstup a sestup? Cítíte se na to všichni? Stojí nám to za to?"
• Dřívější zavolání pomoci - v momentě, kdy jsme se začali cítit v nebezpečí, jsme se měli zastavit a buď vrátit, nebo zavolat o pomoc. Třeba jen pro radu. Horská služba by nám radši jen donesla víc nesmeků, než musela vyhlašovat pátrací akci.
• Na hory se chodí dopoledne - odpoledne se začal zvedat vítr, čemuž jsme mohli jednoduše předejít rychlejším a dřívějším výstupem.

Doporučení k pohybu v zimních horách

Děkujeme autorovi, že tento příběh sdílel. Výborně ilustruje rizika vzniklá podceněním situace. Posloupnost nešťastných rozhodnutí, z nichž žádné zdánlivě nebylo v danou chvíli fatální, vyústila nakonec v krizi, jež fatální být mohla. Shrňme si doporučení, která z příběhu vyplývají. 

Před výpravou pečlivě prostudujte plánovanou trasu, zjistěte její délku, převýšení a náročnost. Zaměřte se na rizikové úseky (lavinové svahy, hřebenové partie). Zvažte alternativní cesty pro případ nepředvídaných okolností. S trasou by měli být seznámeni všichni účastníci výpravy, nikoliv pouze vedoucí. Pokud s vámi nejede zkušený horal, konzultujte s někým, kdo zvolenou trasu zná či má zkušenosti s pohybem v zimních horách své záměry předem a nechte se upozornit na případná rizika a zvolit vhodné vybavení. Ověřte si aktuální stav cest, počasí a případná varování či uzavírky. Sledujte výstrahy ČHMU a Horské služby pro zvolenou oblast. O zamýšlené trase někoho informujte (např. aplikace Záchranka umožňuje plánování trasy v Knize túr, která může sloužit jako zdroj informací pro záchranáře). 

Používejte vrstvené oblečení vhodné do horských podmínek, včetně nepromokavé a větruodolné vrstvy. Kvalitní turistická obuv s protiskluzovou podrážkou je nezbytná pro bezpečný pohyb v náročném terénu. Noste s sebou dostatečný počet nesmeků, turistických hůlek, případně cepín a další vybavení podle aktuálních podmínek a zamýšlené trasy (pro každého).

Začínejte túru brzy ráno, abyste měli dostatek času na dokončení trasy za denního světla a vyhnuli se odpolednímu zhoršení počasí. Plánujte pravidelné pauzy pro odpočinek, občerstvení a zhodnocení situace. Čas na výstup je čas na výstup -  hrajeme si až při sestupu, když víme, že máme dostatek času a sil. 

Zvažte fyzické a psychické schopnosti všech členů skupiny a přizpůsobte tomu tempo a délku trasy. Pamatujte, že sestup je náročnější než výstup a potřebujete začít sestupovat, dokud mají všichni ještě dostatek sil. Udržujte otevřenou komunikaci, pravidelně se informujte o pocitech a stavech jednotlivých členů. Skupina by měla mít jasně určený rozhodovací mechanismus, který všichni respektují. Rozdělování skupiny není na místě.  Pokud potkáváte jiné turisty, ptejte se na trasu před vámi, kolik času vám zbývá k dalšímu bodu, zjišťujte potenciální rizika a adekvátně měňte své plány. Pokud si nejste jisti směrem dalšího postupu, zeptejte se. Je lepší se hloupě zeptat, než hloupě zabloudit. 

Mějte s sebou papírové aktuální mapy oblasti a zařízení s GPS. Doporučuje se také mít záložní zdroj energie pro elektronická zařízení. Stáhněte si offline mapy, například prostřednictvím aplikace Mapy.cz, která umožňuje navigaci i bez připojení k internetu. Mějte i kompas nebo buzolu, která vám pomůže určit správný směr i při zhoršené viditelnosti. Respektujte uzavírky – jsou tam z nějakého důvodu, i zdánlivě pohodlná cesta vás může navést do nebezpečného úseku, například lavinového svahu. 

Uložte si důležitá telefonní čísla, včetně místní horské služby, a ujistěte se, že je všichni členové skupiny znají. Čísla na sebe navzájem mějte napsané i v zápisníku, v KPZ či v peněžence pro případ, že se mobily rozbijí nebo vybijí. S aplikací Záchranka se naučte pracovat předem: jsou v ní uložena přímá telefonní čísla na všechny stanice Horské služby, lze je zobrazit i na mapě a snadno tak najít tu nejbližší. Noste s sebou lékárničku a mějte základní znalosti poskytování první pomoci.

Sledujte předpověď počasí a buďte připraveni změnit plán v případě nepříznivých podmínek. Respektujte náročnost terénu a nepodceňujte rizika spojená s ledem, sněhem či mlhou.

Sdílej i ty svá ponaučení 

Nepodceňujme nebezpečí zimních hor, buďme dobře připraveni a nebojme se říct si o pomoc. Věříme, že tento příběh pomůže tomu, aby i vaše příští zimní dobrodružství bylo o něco bezpečnější. Díky sdíleným příběhům může být celý Junák o něco zkušenější, nemusíme opakovat stejné chyby. Sdílej i ty svá ponaučení na webu prusvihy.skaut.cz. 

Jaroslav Petřík - Australan
prusvihy@skaut.cz