Skauting, nebo život? O povinnosti k sobě

Terapeut: „Dobrý den, Kristýno, rád Vás zase vidím. Co se od posledně událo, co je u Vás nového?“

Já: „Dobrý den. Nového ani tak nic, řekla bych. Je to spíš stále totéž v bledě modrém. Bortím se pod obrovskými pracovními nároky, objevila jsem další netušenou úroveň vyčerpání, měla bych dělat skautské věci, nezbývá mi na ně energie… teče mi to mezi prsty.“

Terapeut: „A odkud se berou ty obrovské nároky? Kdo Vás žene?“

Já: „To je ta nejlepší část… přeci já sama. Nesnáším vůbec dobře nejistotu posledních dvou let. Vrším na sebe nesplnitelné cíle, jsem zodpovědná za to, aby to u nás v práci dobře šlapalo a v poslední době to bylo jako foukat do větrného mlýna. V době pandemie a války si neřeknu: „Teď je potřeba hlavně přežít a pokud mi zbydou síly, pomoct tam, kde můžu.“ To říkám ostatním. Já však chci, abychom v práci nestagnovali, abychom šli kupředu, stejně nebo líp, než loni. Jak jsme se ve skautu učili, buď lepší dnes, než včera.“

Terapeut: „Myslíte, že to heslo bylo takto myšleno?“

Já: „Nevím, do jisté míry možná ano. Určitě ale vím, že mě dnes nehoní Svojsík.“

Terapeut: „Jako byste sama sobě nestačila taková, jaká jste. Od koho jste v životě slyšela, že máte přidat, že takováto nestačíte?“

Já: „No, to je úděl nejmladších sourozenců. Ti přece musí vždycky přidat, ani se jim to podle mě nemusí říkat, prostě to cítí. A pak tu byla má šílená učitelka z první třídy, těch 20 poznámek za pololetí… a taky atmosféra v prvním oddíle, kam jsem chodila. Nebyla jsem úplně ukázková žabička. Často jsem plakala, nebyla jsem moc poslušná, někdy jsem spíš nedokázala včas udělat to, co se mělo. Moje první hlídka v sedmi letech od půlnoci do jedné skončila katastrofou. Strach mě zahnal zpátky do stanu, kde jsem samozřejmě usnula. Vedoucí mě tam našel a nebylo to hezký…“

Toto jsou moje splašené motory pro službu druhým, alespoň ty, na které už dohlédnu. A co žene tebe? Co pohání to kolo, které se nezastaví a bere energii i z nejzazších rezerv? Kdy je opravdu potřeba urvat rekord v čase věnovaném druhým a kdy jen krmíš dokonalého skauta uvnitř sebe? A už se ti někdy podařilo nakrmit ho dosyta? Pokud stejně, jako já, cítíš, že abys byl se sebou spokojený, je potřeba ještě tohle dotáhnout… a ještě tohle… věř, že to není ta pravá odborka na rukáv. Vždyť u některých z nás (a není nás málo, viďte?) můžeme někdy mluvit i o samotné bezpečnosti nás a ostatních, když se přepínáme a nevnímáme naše tělo i mysl, které nám dávají jasně najevo, že už nemůžou.

A protože nás skauty znám, chci sem přidat ještě jeden argument pro „zdravé osobní hranice“. Nezapomínejme, že děti se stále dívají. Jednou z nich budou dospělí a třeba i vedoucí v našich oddílech. Chceme, aby si tito budoucí vedoucí uměli stanovit zdravé hranice mezi prací, dobrovolnictvím a osobním životem? Jakými dospělými průvodci jim v tomto ohledu jsme?

Vnímavý čtenář sice hned v úvodu pochopil, že ode mě brát tipy v oblasti zdravé péče o sebe bude přinejmenším risk, přesto si dovolím sdílet s vámi, co mně nebo lidem okolo mě pomohlo nebo pomáhá:

  • Zamysli se nad tím, kdy tvoje touha být tu pro druhé není užitečná už ani jim, ani tobě. V kterých situacích máš tendenci sklouznout k přibírání dalších úkolů, o kterých už na začátku víš, že jsou za tvojí hranicí? Kdy se vydáváš vědomě za hranice svých možností?

    V mém případě když se jedná o někoho blízkého, kdo si neví rady s něčím, co je pro mě mnohem snazší zařídit.

  • Hledej pravý zdroj toho, že v těchto momentech jednáš proti sobě. Neboj se přitom obrátit pro pomoc buďto na odborníka, nebo na někoho, kdo tě velmi dobře zná.

    V mém případě jde nejspíš o strach ze samoty, opuštěnosti, více to objevuji na pravidelných setkáních s psychologem.

  • Najdi si pro sebe půl hodinku až hodinku času a projdi si náš pracovní list z programu „Skauting nebo život“, zaměřeného na téma hranice dobrovolnictví.
  • Vytvoř si vlastní samolepky, kterými nadobro „zaplácneš“ místa v diáři, která budou čistě tvoje a už s nimi nepůjde nic jiného udělat.

    Návrhy textů na samolepky: Nedělám nic a jsem na to hrdý/á. Rande s tím/tou nej. Jen já a … (knihy, sauna, hudební nástroj, cukrárna, les, ?). Kakao a nohy nahoru. …

  • Pojď na rande sám/sama se sebou.

    Zamysli se nad tím, jak by vypadala neděle s někým tobě hodně milým a jak vypadá ta, kterou trávíš sám/sama se sebou. Až se dostydíš, naplánuj pro sebe nedělní rande jako vyšité. Na rande by sis jistě nedovolil/a zapnout notebook a vyřídit pár zpráv, zavolat všem, kterým jsi to slíbil/a v posledním měsíci, že?

  • Na svoje zrcadlo si napiš velkým písmem „Takto stačím!“ a minimálně jednou denně si to přečti, nebo ještě lépe řekni nahlas.

Povinnost k sobě je pevně spjatá s povinností k druhým a k Bohu. Tři nohy musí být zkrátka stejně dlouhé, aby stolička plnila svůj účel. Stejně tak i dokument Kodex jednání dospělých na tuto část etiky myslí. Věříme, že práce s vlastními hranicemi patří mezi stěžejní dovednosti dnešních dospělých, bez ohledu na to, zda jsou skauti. Ve světě přeplněném možnostmi je to dovednost, která nám doslova zachraňuje život. A mezi námi skauty, možná nejen nám.

Pracovní list na téma Skauting, nebo život sloužící pro zamyšlení dospělých průvodců i jiných činovníků si můžete stáhnout na Inspiromatu k ochraně a bezpečí dětí.

Pracovní skupinu pro ochranu a bezpečí dětí můžete kontaktovat na bezpeci@skaut.cz

Kristýna Baumová - Týnka
psycholožka, členka a lektorka pracovní skupiny pro ochranu a bezpečí dětí