“V oddíle jsme měli družinové schůzky v určený den, vedl nás kluk o rok starší, než jsem byl sám. Po dospělácích ani vidu, ani slechu. Vydávali jsme se sami do lesa, rozdělávali na mýtině ohně, učili se mezi sebou spoustu věcí o přírodě. Sekerka, nůž, sirky a taky lékárnička nechyběly na žádné schůzce.”

Tak začíná první ze série článků Milana Hanuše – Jelena na téma vědomé práce s riziky, který vyšel v Kapitánské poště v prosinci 2022. Společně jsme vedli následující rozhovor o tom, jak na rizika nejen na táborech, které nás brzy čekají, a jak nabídnout holkám a klukům dobrodružství.

Tvé téma je pobyt v přírodě a ošetření s tím souvisejících rizik. Na táboře je více příležitostí takové dobrodružství zažít. Co všechno může být dobrodružství?

Všechny činnosti ve skautu mohou být dobrodružstvím, pokud k nim naše skauty a skautky pustíme. Jsem zastáncem toho, že si holky a kluci tábor staví/bourají sami, vaří, kácí soušky, zatloukají hřebíky – to vše může být dobrodružstvím, a to vše je třeba ošetřit – ukázat, jak se to či ono správně/bezpečně dělá, být přitom přiměřeně opatrný, dodržovat „pravidla bezpečnosti“.

Tedy nejen noční hry, ale i různé činnosti, ke kterým se většina dětí běžně (např. v rodině) nedostane.

Ano, přesně tak – příklad – když naši kormidelníci (tedy rádci) v oddíle ve 13 letech přiznali, že nikdy sami (bez někoho dospělého) nejeli vlakem. Nejbližší akce posádek (družin) se tak jmenovala Velké vlakové dobrodružství aneb hra v opravdových vlacích – posádky dostaly za úkol dojet na místo, cestou byly přestupy, na místě se něco dělo, pak se zase vlakem vrátily. Předcházel tomu trénink “jak používat nádraží”, práce s jízdními řády. A od té doby posádky jezdí vlakem samy.

Znamená to, že v posádkách není nikdo 15+?

Je to tak, momentálně jsou naši kormidelníci ve věku 13-15 let, je to součást družinového systému.

Přesto spousta vedoucích může mít strach skauty a skautky samostatně pustit. Jak to vysvětlit rodičům, aby takové fungování oddílu akceptovali, aby byly s takovým nastavením v souladu?

Já vyrostl v oddíle, který skautoval v době, kdy se skautovat nesmělo a ve kterém se důsledně uplatňoval družinový systém. Proto mu věřím, nemám pochybnosti a otazníky, co mohou členové a členky sami zvládnout – rozumím ale tomu, že se společnost posunula. 

Jak na to jdeme v našem oddíle  – 3x za rok mám schůzku s rodiči – na začátku skautského roku, v listopadu,  před táborem nebo při nějaké další vhodné příležitosti – a první hodinu každého setkání zabere „metodická výuka“ – vysvětlování, jak pracujeme v oddíle s pedagogickým záměrem, co je to skautská výchovná metoda, co je družinový systém, proč to tak funguje, Kolbův cyklus, komfortní zóna … právě proto, aby rodiče rozuměli, co je cílem, proč to takhle děláme a jaký to má smysl. A je rodičům potřeba opakovat, že skauting je výchova postavená na hodnotách, jinak to mnohým rodičům prostě unikne. Už jsem se setkal s názorem některých rodičů, že “... skauting je výplň volného času dětí, aby se nějak zabavily a užily si kamarádství”. Proto je třeba rodičům opakovaně vysvětlovat, že víme co děláme, víme kam jdeme a jaké k tomu používáme pedagogické prostředky. My jsme přece s rodiči partneři ve výchovném úsilí.

U vodních skautů je výhodou, že s vodáctvím rodiče rovnou chápou, že si pouze nehrajeme, ale dostáváme se do reálných situací, které musíme společně zvládnout. Ne vždy se dá na řece hned schovat před deštěm. Občas někdo spadne do vody nebo se loď cvakne. 

Jak pracujete v oddíle s družinovým systémem?

Pravidelné schůzky posádek máme vždy v pátek. Snažíme se, aby schůzky posádek probíhaly většinou odděleně - po posádkách. Jednou měsíčně je schůzka posádek společná, to připravuji program já nebo můj zástupce.

Vedle toho probíhají každou středu Kormidelnické rady – tj. setkání s vedením posádek. Hodnotíme uplynulou akci, plánujeme následující schůzku posádek a vždycky mám připraveny alespoň dvě nové hry, aby měli kormidelníci a člunaři (rádci a podrádci) pořád “programově nabito”. V pátek se pak někdy na schůzce posádky jenom ochomýtnu, někdy se jen dodatečně poptám kormidelníků. Zkrátka posádky musí reálně vnímat, že je vede jejich kormidelník (rádce) nebo člunař (podrádce). Nesmí to být hra, že je to “jako”.

Vyšší level jsou posádkové jednodenní výpravy – zprvu dostávaly posádky možnost si je celé naplánovat (i kam se vypraví a co tam budou dělat). Ale to se mi neosvědčilo – mělo to limity v tom, v čem skauti a skautky vyrostli – dál jsem je musel posouvat. Třeba formou výpravy, na které na začátku dostali obálky se zadáním/úkoly a postupně je otvírali. Aby výpravy nebyly stále stejné, ale někam je posouvaly. Já jsem je viděl ráno při odjezdu na nádraží a večer čekal na jejich příjezd. Měli mobily, ale byli tam celý den jako posádka sami.

Jak ošetřuješ bezpečnost a rizika s tím spojená – že kormidelníci něco nepřepísknou?

Spíš intuitivně podle typu akce – vím, že to bude pěší túra, půjdou po turistických značkách, umí číst v mapě – a to, že nemají chodit po prostředku silnice vědí – na to jsou gramotní dost :) Mapu rizik využíváme spíš před velkými akcemi, nebo jako „jednorázový“ základ toho pravidelného uvažování o prevenci možných průšvihů.  

Současně je potřeba kormidelníky postupně učit, aby si ty věci osvojovali a zvládali větší dobrodružství. Např. v programu Noc pod hvězdami – přespání v okolí tábora po posádkách jen v hamakách, bez stanů, cestou něco splnit, ujít 15 km, přenocovat jako posádka v přírodě.

Co předchází tomu, aby byl kapitán oddílu v pohodě s vysláním posádky na noc nebo třeba celý den bez dospělého doprovodu pryč?

Základ je, že svoje holky a kluky znáš a současně máš jasný záměr, co jim tento program má přinést, tj. jak je to má posunout, co nového se mají naučit. Pak dokážeš odhadnout, co je třeba – zda věci probírat s nimi nebo rovnou nastavit pravidla a určitě myslet na „co by se stalo kdyby“.

Na táboře je to podobné – všechno, co děláme, má mířit k postupnému osvojování si nějakých dovedností, schopností řešit situace – a jde jen o to, aby výška schodu daného úkolu byla adekvátní a aby skauti a skautky pořád postupně stoupali.

V dobrodružství rozlišuji dobrodružnou hru a dobrodružství z reálné situace – ideální je mix;  zásadní rozdíl je v tom, že z dobrodružné hry se dá vystoupit a všichni to vědí (např. Veverka už nehraje), ale v reálné situace vystoupit nelze – nemůžu při najíždění na jez vystoupit z lodi s tím, že nehraju.
Proto je dobré hledat programové příležitosti v reálném životě – na jednu stranu to vytváří tlak na holky a kluky, aby si nějak počínali a zároveň to dává chuť opravdovosti/života. Jsou situace, do kterých by se jinak nedostali, mohou je potkat a ověří si, že to zvládnou a tím udělají něco pro svůj seberozvoj. To chápu jako “skauting pro život”.     

Liší se ošetřování rizik, když je to dobrodružná hra a když reálné dobrodružství?

Metodicky nikoliv, je potřeba se dívat na rizika a jak je ošetřit. Např. Noční výsadek je kombinovaná aktivita s herními prvky a zároveň pohyb terénem – tj. v obou případech se je třeba zamyslet, co se může stát a jak to ošetřit, a přitom uvažovat tak, abychom „nezabili“ dobrodružství – trochu jde o zkušenosti, aby vedoucí uměl najít dobrou rovnováhu mezi ošetřením rizik a ponechání dobrodružství. 

Jak poznám, že jsou na to skauti a skautky opravdu připravení (zejména u opravdového dobrodružství) – mám šestičlennou posádku, členové jsou na různé úrovni/​různého věku – jak zvolím přiměřené nastavení – jak si s tím počínat?

V tom je síla družinového systému, kterou mnozí nevyužívají. Právě ten kolektiv, pokud jsou členové a členky spolu nějakou dobu, jsou zvyklí v posádce spolupracovat, už mají něco za sebou (stavěli stan v dešti, museli dojít do cíle), je vede k tomu, že jsou schopní převzít určité role. Je lidsky přirozené, že pokud se cítíme ohrožení, tak se semkneme kolem vůdce, který nám dává největší šanci, že přežijeme. A posádka je v podobné situaci, semkne se kolem kormidelníka a to vede k posilování autentického fungování, je to žité (není to hra) a já se jako kapitán snažím vytvářet situace, kde k takovým žitým zkušenostem dochází.

Probíhá po takových aktivitách reflexe? 

V případě těch větších akcí často. Každou akci probíráme s vedením posádek, u větších akcí reflektujeme se všemi účastníky, celými posádkami.

Vnímám to jako prevenci rizik do budoucna …

Souhlas – je to typ pedagogické intervence – zda došlo k učení a zda jsme někoho nepřetáhli dál, než jsme měli. Je to kumšt, ale je to hodně o tom, že jsem v tom s nimi. U nás v oddíle to není „jděte“, ale „pojďme“.

Hodně to stojí na průběžném posilování družinového systému – při plavbě nesedíme se skauty a skautkami ani v jejich pramicích. Je to jejich loď, já jedu na kajaku na začátku flotily, můj zástupce na konci. Posádky si samy loď nabalí, spustí, řídí, jedou – a ano, v kritických místech říkáme „tudy“ nebo „tady přenášíme“. Na tábořištích vaříme po posádkách - všichni stejné jídlo, ale každá posádka sama. Kapitanát oddílu si taky vaří sám.

Zpátky k táborům – mluvili jsme o výsadku, přespání – napadá tě ještě nějaká obdobná aktivita spojená s tábory?

Jsem zastáncem toho, vtáhnout skauty a skautky do dobrodružství táboření jako takového – když to jde, tak si má oddíl tábor stavět, bourat, jezdit pro vodu, štípat a řezat dřevo, vařit, …

Náš oddíl je koedukovaný a věkově rozdělený na Lipánky (vlčata a žabičky 7-9 let) a pak skautské posádky (10-15 let). Lipánci mají „smetanový“ program – jednodenní akce, klidná voda, hry na louce. Je to taková přípravka na to, co starší už mají naplno. Ale už v Lipánci se učí pracovat s nožem, řezat pilou, sekat sekyrou – a učíme je to hodně metodicky.

Tábory máme týden na místě a pak Lipánci jedou domů a skautské posádky rovnou odjíždějí na týdenní puťák – letos pojedeme do Itálie pádlovat na mořských kajacích kolem ostrova Elba – tam už je to naostro táborový život se vším všudy.

Takže nevyhýbat se dobrodružství a rizikovějším aktivitám, jen to holky a kluky postupně učit. Přesto jsem v tvých článcích v Kapitánské poště zaznamenala, že přece jen někdy je lepší couvnout a do rizika nejít… Které to jsou situace?

Takové, kde se to již míjí účinkem. Jsem zastáncem myšlenky očkování stresem prof. Pavla Koláře, jak ji popisuje ve své knize Posilování stresem. Cesta k odolnosti, (2021).  Dává smysl vystavovat se postupně náročnějším stresovým situacím, nicméně by ten následující krok neměl jít příliš daleko.

Jak to poznám?

Musím své členy dobře znát. Např. výprava do Itálie na Elbu je dvouletý projekt, představený před 2 lety rodičům a pak členům – završení generace členů oddílů, cyklu oddílu – nejstarší jsou v oddíle 5 let. Cílím v náročnosti na určité věkové a zkušenostní těžiště posádek – jasně ty nejstarší by mohli víc a nejmladší budou na hraně – to je samozřejmě třeba ošetřit. Moře jsem nabídl všem členům a členkám skautských posádek, někteří rodiče těch nejmladších řekli, že jejich děti nepojedou, že je to na ně moc – ale chápou to, co sledujeme, fandí tomu.

Kolik máš v oddíle kluků a holek?

30 z toho 22 ve skautských posádkách a 8 v Lipáncích.

Znáš všechny stejně/dost dobře? Oddíly mají často i více než 30 členů. Je v silách kapitána je všechny dobře poznat?

Není to v silách jednoho člověka, ve vedení je nás celkem 5 dospěláků – kapitanát oddílu. S jedním vedu skautské posádky, ty znám velmi dobře. Lipánky tak detailně neznám, ale jsou tam 3 další dospělí, se kterými to řešíme.

V Kapitánské poště zmiňuješ – i přes snahu rizika ošetřit – 13 pastí úsudku organizátora. Souvisí některá z nich hlavně s tábory, nebo do které nejspíš mohu jako vedoucí oddílu spadnout?

Vychází to z literatury i mé zkušenosti – když se na to podíváme, tak metodika řízení rizik hodně souvisí s vyhodnocováním konkrétního organizátora. Snaží se upozornit na to, že naše vyhodnocování má chyby (tím, že to dělám já, zkušeností se to zlepšuje). Pomůže probírat to s někým dalším – větší ukotvení, prevence, že neujedu. A když teď pojedeme na moře, přibíráme další externisty - vodáky se zkušeností z moře. S oddílem až tak o tom nemluvím, ale simuluji si dopředu možné scénáře – např. velké vlny a jediný dospělý na více lodí, vysílené posádky…

Kdybych měl něco vypíchnout, co hrozí a sám jsem si to uvědomil při psaní článků – je riziko vážného úrazu organizátora při přípravě nějakého programu. Promítám si, jak různé situace pro holky a kluky zabezpečím, ale pokud odpadnu já a nikdo jiný dospělý a schopný tam nebude, tak co se stane… Připravuji bezpečné provedení aktivity pro ostatní a stojím tam sám, na kraji skály nebo uprostřed řeky…

V rámci skautingu dostáváme děti často do zóny učení, na kraj jejich komfortní zóny (do dobrodružství). Je třeba rizika opakovaně (propracovaně) vyhodnocovat?

Není třeba dělat velké rozbory, stačí se jen krátce zamyslet nad tím, co budeme dělat a zda je tam nějaká hrozba a co je prevencí. Výrazněji je třeba se věnovat větším rizikům nebo novým aktivitám, které jsme zatím nedělali. A samozřejmě mít neustále pro sebe ujasněno, PROČ toto nebo tamto s holkama a klukama dělám, kam je chci posunout.

Když přemýšlíme o skautingu jako o dobrodružství, je třeba postupně přidávat ty prožité situace a zkušenosti z nich. Když zjistím, že skauti a skautky neumí jezdit vlakem, tak to cvičím … to největší drama, když jsme to začali zkoušet, byla vlastní jízda vlakem – a tím cvičením, zažíváním se to stává běžnou „bezpečnou“ věcí – pokud někdo chodí do oddílu 5-7 let, tak už ho to formuje.

Úkolem vedoucího je, aby ve správných dávkách děti takovým situacím vystavoval. Mnozí začínají vnímat bezpečí jako „ohrádku“, ale pokud si naši svěřenci tyhle věci nezkouší, neosvojují si je, tak se neposouvají – vedoucí nemají být hlídači.

Souhlas – bezpečí zajistím prevencí rizik a vědomím, jak je zvládneme, jak budeme v takové situaci jednat, jak ji vyřešíme.

Na začátku máme mít vždycky jasno v tom, proč aktivitu dělám, co tím sledujeme a potom se zamyslet nad prevencí rizik.

Blíží se tábory a přípravy jsou v běhu – je něco, co bys obecně vedoucím doporučil pro zachování dobrodružství?

Abychom všichni mysleli na to, že skauting má být dobrodružství a že je naším úkolem jej skautům a skautkám umožnit. Abychom přes přílišnou péči nezapomínali, že se naši kluci a holky mají dostat ke všemu, co dobrodružství a samostatné táboření obnáší.  

Shrnutí:

Bez rizika nelze dělat téměř nic, ale můžeme s rizikem počítat a máme ho dostatečně ošetřit. Abychom nenabídli holkám a klukům příliš velký další krok v jejich osobnostním rozvoji, musíme je dobře znát. Jedině tak dokážeme realizovat program s ohledem na psychickou a fyzickou bezpečnost účastníků. Někdy se to možná nepodaří na 100%, přiblížit se tomu ale můžeme pomocí dalších prvků prevence, můžeme např. skauty a skautky vést k tomu, aby sami dokázali nastavovat hranice vlastního pocitu bezpečí. 

Jak s riziky pracujete u vás v oddíle? Nabízíte holkám a klukům opravdové dobrodružství?

Více k dobrodružství, řízení rizik a Kodexu jednání dospělých najdeš zde:

• článek Dobrodružství a řízení rizik v Kapitánské poště (prosinec, 2022)
• článek Dobrodružství a řízení rizik: vyhodnocení rizika v Kapitánské poště (únor, 2023)
• článek Dobrodružství a řízení rizika (3): když už se něco stane v Kapitánské poště (duben, 2023)
• článek Překročit komfortní zónu
• článek Krizové situace: prevence
• článek Právní odpovědnost vedoucí/ho při vedení družiny rádcem nebo rádkyní
• nabídka programu Jak na rizika a krizové situace při skautské činnosti
• Kodex jednání dospělých
• video Kodex vypráví: vůči skautům a skautkám

Zavítej také na rozcestník Bezpečný skauting na Křižovatce, kde najdeš další témata týkající se psychického, fyzického a sexuálního bezpečí.

Kateřina Slavíková – Kačka
koordinátorka personalistických projektů