Při příležitosti 90. narozenin Miloslava Nevrlého vydalo Nakladatelství KAZDA knihu Náčelník. Tento knižní rozhovor publicisty Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým je velkou inspirací především pro skauty, kteří milují toulky divokou přírodou s batohem na zádech.
Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, je příkladem toho, že neznámými končinami lze putovat bez map a s minimem věcí v batohu, že vydat se nejistotám může pomoci nalézt v životě radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách (1976). Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her (1982) hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost – mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život.
Devadesátiletý „Náčelník“ Miloslav Nevrlý v knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci v libereckém muzeu, o svém dětství, rodině a přátelích, o vášnivém vztahu k přírodě, zoologii, botanice a biologii, a také o své celoživotní lásce k ornitologii. V debatě s publicistou Alešem Palánem vzpomíná zejména na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. To vše koření vrchovatou dávkou humoru a životní moudrosti. Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá a že i dnes je možné prožít naplněný život.
Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý bezesporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být knižní rozhovor s „Náčelníkem“ skutečným objevem. Ochutnávku z knihy Náčelník si můžete přečíst zde:
Už v dětství jsi samotařil?
Nějaké zvláštní „kamaráčofty“, jak tomu říkala babička, jsem snad ani neměl. Možná jen pár kluků ve skautském oddíle, jinak jsem si vystačil sám. Vzpomínám na jednoho z nich, už ani nevím, jak se jmenoval, bydlel v Řásnovce v nízkém starém domě nedaleko sv. Haštala. Ty končiny u Anenského kláštera jsem míval na svých toulkách nejraději. Jednou jsem se od kamaráda vracel, nebylo dlouho po konci války. Doprovázel mě kus cesty podle Vltavy, bylo sychravé listopadové šero, skoro tma. Do tmavého večera zářila okna nemocnice Na Františku, stejně jako okna bytů v okolních domech. Na rohu nábřeží a Kozí ulice stála na okraji rozkopaného chodníku nevelká, napůl vyvrácená plechová skříň se zrezivělými otevřenými dveřmi, ze kterých volně čněly dráty, silné i slabé, a vedly kamsi do nitra toho bezpochyby již nefunkčního pouličního transformátoru. Vedle se válela lopata. Kamarád ji vzal a násadou začal bušit do nitra starého tranďáku. Proč, to nevím, ale třináctiletí kluci to tak někdy dělávají. Nic se nedělo, bušil dál. Vtom se ozvala rána, plechová skříň se zatřásla, z jejího nitra vyšlehl půlmetrový plamen. Všechna světla kolem nás naráz zhasla! Nemocnice ztmavla, světla z oken domů zmizela, nad Starým Městem pražským se rozhostila černá tma. Kamarád přežil, násada byla dřevěná. Rozběhli jsme se každý na jinou stranu, běžel jsem dlouho. Nejraději jsem se toulal po staré Praze, průchodem ve staletém domě z jedné staroměstské nebo malostranské ulice do druhé. Také jsem rád chodil i do obchodů s rybařinou očumovat štípané pruty s navijáky, o kterých jsem věděl, že je nikdy nebudu mít; prohlížel jsem lesklé třpytky a těšil se na léto, až zase budu v Ledečku chytat v Sázavě pod jezem.
A pak přišla změna skrze ptáky.
V roce 1948 jsem si proměnil život. Zamiloval jsem se do ptáků, stal se členem České ornithologické společnosti a začal se seznamovat s Prahou očima „ptáčníka“. Chodil jsem po nejopuštěnějších koutech města a jeho periferie, po opuštěných sadech a hřbitovech a hledal tam ptačí hnízda. Všechno bylo tišší než dnes. V zarostlém údolí Kunratického potoka pod starým pivovarem v Krči hnízdili slavíci. Dvě stě metrů odtud po Jižní spojce projedou dnes desetitisíce aut denně. Poznával jsem odlehlá pustá místa v dalekém pražském okolí. Lomy, rybníky, pískovny, vltavské břehy i potoky, které do té krásné řeky vtékaly. Tam jsem chytával i tažné ptáky. Dal jsem jim pak na nohu kroužek a zase je pustil, aby mohli svobodně přelétnout zemskou hranici a letět do cizích zemí, po kterých jsem toužil, ale do kterých tehdy komunisté nikoho nepouštěli.
Tedy ptáci jako symbol volnosti. Nebo v tom hrál roli i samotný fyzický kontakt s těmi křehkými a záhadnými tvory?
Kdysi jsem napsal, že od mládí (a vydrželo mně to navzdory studiu systematické zoologie dodnes) mě na těch okřídlených tvorech okouzlovala jejich svoboda, nedbající hranic států ani světadílů, jejich krása a zpěv i schopnost postarat se, v životě i ve smrti, sami o sebe. Když jsem v mládí jezdil za vodními ptáky do jižních Čech, bylo pro mne vzrušující vnímat nádheru letu rybáků a racků nad zářivou hladinou, kroužení pochopů nad rákosinami a hlasité volání rudonohých vodoušů a černoocasých břehoušů nad pobřežními mokřinami.
Jiné ornitology, kteří se ke mně někdy připojili, zajímaly na ptácích odlišné věci. Třeba Bohouš Urbánek, dej mu Pánbůh věčné nebe, by si byl nechal vrtat koleno, aby se přesně dozvěděl, kolik párů racků žije v racčí kolonii. Prstem jezdil po nebi a počítal a počítal, čísla zapisoval, opravoval. Mně byl přesný počet ptáků lhostejný. Stačilo mi, že byli svobodní, volně létali nad vodami a pečovali o svá racčí kuřátka, která, letu ještě neschopná, plavala pod nimi v mělké, teplé vodě. Co si přát víc?
Na starých fotografiích tě vídám u ohně s kytarou. Co jsi skautům, tomíkům, tedy členům Turistických oddílů mládeže, či dalším posluchačům hrával? Jaký byl tvůj repertoár?
Skautské, trampské, country písně, které jsem znával z mládí. K australské Matyldě jsem dokonce vytvořil vlastní překlad. Také chmurné skotské balady i rozmarné francouzské písničky, spirituály. Zpěvníky a jejich repertoár se ale mezigeneračně rychle proměňují, dnes se zpívají úplně jiné písně. Na táborech jsme se v hraní střídali s Milošem Zapletalem, on hrával národní písně, verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, já jsem mu nezávadnost a výchovnost jeho písní trochu kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy, ty mně Miloš zakazoval hrát, jakož i tuláckou Tam za tím móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj’ policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj’ spát… a tak dál. Někdy se trochu změnila slova, třeba u Kaliforňanů místo: Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím, zpívali kluci v rumunských Karpatech: Kdo táhneš s Mílou přes pláně, jakože se mnou. V jedné své oblíbené slovenské, snad masopustní písni zpíval Miloš skautíkům nadšeně: Három fárom pod kočárom dalo dievča fašančiarom; jeho čistou duši nenapadlo, co se možná pod tím kočárem odehrávalo. Písní Prérií hvězd jsem trochu kazil pověst svojí rodiny, kluci mně v žertu předhazovali, že můj táta byl tulák a brácha, ten krad’, svou dceru jsem vyhnal a syn je zas vrah, vnuk v Sing-singu dřepí a blázna ženu mám, jenom já volnou prérií dál jedu sám. Tož tak. Dosud mám schované dva notýsky se slovy asi sto třiceti písní a písniček.
Neruší zpěv u ohně lesní ticho? Co na to říkají třeba sovy?
Neříkaly nic. Zpívali jsme většinou za tmy a tehdy ony loví v lese myšice nebo spící ptáčky a nemají čas poslouchat Dvě vdovy z Cordovy.
Při průstupu s tomíky všemi soutěskami od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil až do Hřenska; červen 1977.
Potřebuješ zažívat v horách tajemno? Není tajemství samou podstatou dobrodružství, tím budíčkem, který zatřepe našimi smysly i osobností? Co tajemného jsi prožil?
Jdeš-li poprvé neznámou krajinou, horami nebo nížinou, je všechno nové, objevuješ tajemství. Když jsem se v mládí rozhodoval, do kterých z dosud mně neznámých slovenských hor toho roku zamířím, představoval jsem si, jak to tam vypadá, co nového a krásného, spíš než tajemného, tam na mne čeká. A nepamatuji se, že bych byl někdy zklamán.
Na některé okamžiky mého dávného okouzlení krásou stvořené země dodnes vzpomínám až s rozechvěním. Za život jich nebylo mnoho, snad kolem deseti. Při spatření tichých jezerních vod Horního Žabího plesa nad Bielovodskou dolinou mně vstoupily i slzy do očí. Jitřní díkůvzdání. Nad hladkou nehnutou hladinou se kolem dokola zvedaly obrovské tatranské hory. Ticho. Samota. Ta je v takových chvílích důležitá, snad i nezbytná. Takové chvíle přicházejí neočekávaně, bez varování, nedají se předvídat. Nejsem jistě jediný, kdo takové okamžiky prožil. Hluboce jsem v mládí vnímal nádherná, obdivná slova Julia Komárka, kterými v knize Kavkazská cesta p opisuje svoje ohromení nad mohutností obrazu, který se před ním zjevil, když jako asi dvacetiletý mladík, ještě před první světovou válkou, vystoupal z údolí řeky Cchenisckali, Kobylí řeky, do Latparského sedla ve Svanském hřebeni. Před ním se náhle otevřelo divoké údolí horní Inguri a vysoko nad ním stály nesmírné žulové a ledové masy téměř pětitisícimetrových kavkazských hor Ušby a Tetnuldi. „Nemluvná a otřásající hrůza šla z tohoto nekonečného řetězu nadoblačného, nelidsky ohromného moře ledu a sněhu. Nikdy na to nezapomenu. Stál jsem tu beze slov, jako někdo, před nímž se otevře znenadání zem a jemuž je souzeno spatřit jeho vlastní bezvýznamnost, zbytečnost všech lidských snah v jejich drtivé pomíjivosti u srovnání s věčností nesmírné hmoty těchto hor.“
Krásná slova, krásná kniha!
Když jsem stál před desetiletími na stejném místě jako Julius Komárek, takové štěstí jsem neměl. Drobně pršelo a mlha ukrývala obří kavkazské vrcholy kdesi vysoko nade mnou. Svanská obec Ušguli se staletými kamennými obrannými věžemi pod Latparským sedlem byla liduprázdná, nikoho jsem v ní nespatřil. Prošel jsem ji a šel stále dál bědnou cestou nad divokou hřmící Inguri, stále hlouběji do nitra Horní Svanetie, nádherné země. Její tajemství leželo přímo přede mnou.
Bál ses někdy v lesích? Byl ten strach tvým soupeřem, nebo zas tolik nevadil?
Nevzpomínám si, že bych někdy v lese cítil skutečný dlouhodobý ochromující strach. Z bubáků, vrahů, vlků, ježibab, lupičů, čertů, medvědů, hejkalů. V lesích jsem se cítil jako doma, obavy jsem mohl pociťovat snad z nočních bouřkových mračen, nebo něčeho podobného, přirozeného. Něco jiného je ale okamžitý, mnohdy pouze několikavteřinový strach, děs ze smrti, který si člověk uvědomí v plném rozsahu často, až když jeho příčina, ona hrozba, již pominula. To se mi několikrát přihodilo a ani to nebylo v lesích. Člověk se pak může jenom pokřižovat a říci: Tohle nemuselo dobře dopadnout. Třeba když mě jen několik okamžiků dělilo od toho, aby se na mě v jednom severoosetinském kavkazském údolí vrhli dva obrovští rozzuření pastevečtí psi. Tehdy mě zachránilo jejich štěně, které mi přátelsky olízlo tvář. Několik vteřin hrůzy jsem zažil, když se v Rumunsku rozjel neuvěřitelně přecpaný půlnoční rychlík. Stál jsem na nejspodnějším stupátku a křečovitě se držel obou postranních držadel. Rychlík jel stále rychleji a ani já, ani Rumun, který stál přede mnou na vyšším stupátku a tlačil na mě tak celým tělem ven, jsme nebyli schopni se nahoru protlačit. Nakonec se to po několika minutách podařilo, ale měl jsem namále. V jihorumunské Dobrudži jsem si strach ze smrti zavinil sám. Nechal jsem se za parného dne kousnout jedovatou obří stonožkou latinského jména Scolopendra morsitans, kterou jsem našel pod kamenem. Vzhledem ke své velikosti se česky jmenuje stonoha a zprávy o její jedovatosti jsem považoval za přehnané. Když jsem po několika minutách začal ztrácet vědomí a sluch, projela mnou myšlenka, že je to můj konec a že sám a opuštěn zbytečně zemřu v horké stepi. Teprve po několika minutách se mi všechno navrátilo. Žil jsem. Od té doby vím, že stepní stonohy jsou opravdu jedovaté.
Nejblíž smrti jsem byl asi v dinárských horách, v Durmitoru v Černé Hoře. I to jsem si zavinil sám. Posadil jsem se na horní okraj úzké štrbiny, která z horské stezky mířila mezi skalami strmě dolů. Byla pokryta jemnou vápencovou drtí. Asi po deseti metrech ústila do prázdna, pod ní byla stometrová hloubka. Náhle se pod mojí vahou začala jemná kamenná suť sunout dolů. Všiml jsem si toho asi až po půl metru a vsedě jsem začal nohama pod sebou hrabat ve snaze dostat se nahoru na stezku. Čím víc jsem hrabal, tím rychleji jsem se sunul k onomu strašlivému jícnu nad údolím. Zmocnila se mě hrůza, kopal jsem stále rychleji, pak jsem se odstrkoval rukama a jen pomalu se pohyboval vzhůru. Nakonec jsem nad zemskou přitažlivostí zvítězil. Odnesly to jen roztrhané kalhoty a dlaně krvavé od ostré suti. A taky moje hlava: jsou to již desetiletí, ale dodnes se mi o tom občas zdá. Ten sen není vůbec hezký a vždy v něm znovu a znovu zažívám několikavteřinový děs z toho, jak se pomalu, ale se strašlivou jistotou blížím na konci štrbiny ke svému konci.
„Na vandrech jsem se nejméně za všech myl, nečistil si zuby, mastné ruce drhnul pískem, jedl stále stejný špek a měl staré šaty.“ Proč? Nezajímalo tě to, nebo to byla součást souznění s přírodou? A co ten špek? Doporučuješ ho jako nejlepší stravu, kterou si brát do hor?
Ani už nevím, kam jsem tohle „moudro“ napsal. Asi jsem chtěl jen říci, že na vandru jsem se snažil co nejvíc „přiblížit přírodě“. Zvířata to také nepřehánějí s mytím, mýdlo nepoužívají, suší se na slunci a neutírají se do ručníku, zubní kartáček nemají a srst a peří mění jen dvakrát ročně. Já měl také dvoje kalhoty: jedny na léto, druhé na zimu. A taky jsem chtěl mít co nejlehčí kletr. Špek, chleba, česnek a slivovice – svatá čtveřice, která v nouzi dosud nikdy nezklamala. Ale jím rád cokoli, nejsem mlsný; jím jen když mám hlad, a pak mi chutná všechno. Na skautských táborech a vandrech jsem samozřejmě nevypil ani kapku alkoholu. Nikdo z vedoucích ani z kluků nekouřil nebo nepil.
Jídlo sis na dlouhé treky nosil na zádech. Opravdu tam byly i chlebové kůrky, které jsi v rámci příprav sušil doma na kamnech? Je to výživná strava?
Sušené chlebové kůrky tam byly jen v hladovém roce 1953, kdy byla někdy na jaře provedena měnová reforma, která ožebračila lidi. Vzhledem k tomu, že jsme se chystali vyrazit v létě na měsíc do Roháčů, bylo nutno se začít připravovat s předstihem. Peněz i potravin bylo málo, teprve až měnovou reformou skončilo – osm let po válce – přídělové válečné lístkové hospodářství. Nesnědl jsem tehdy proto celou snídani (chleba s tvarohem) a patku nebo kůrku jsem ušetřil. Ušetřil jsem i kůrky od večeře. Za čtvrt roku toho byl pytel. V roháčské Zadní Látané dolině jsme z toho v létě vařili výživnou polévku. Do břečky z rozvařených kůrek jsme přidali sůl, cibuli, česnek, u potoka natrhanou řeřišnici, a pochutnali jsme si.
Cítil ses opravdu Náčelníkem, tedy vůdčí osobností, jak zní tvá skautská přezdívka?
Náčelníka vymyslel Miloš Zapletal, kterému jsem od roku 1968 pomáhal s vedením 12. skautského oddílu, který se o dva roky později, po zákazu Junáka, změnil v Turistický oddíl mládeže (TOM). Proč zrovna Náčelník, nevím, já mnohem raději zůstávám v pozadí, pokud možno neznámý a nerad někomu velím. Náčelník možná proto, že se staršími tomíky, tedy chlapci a dívkami nad 15 let, jsem začal chodit na výlety, často vícedenní, v létě pak na Slovensko a později do rumunských Karpat na několikatýdenní puťáky. A tam se trochu náčelníkovat muselo, abychom se všichni v pořádku vrátili domů.
Proč je potřeba večer zapálit oheň? Jen kvůli teplu a vaření? Má oheň svůj vlastní sdružovací pud?
Nechci planě mudrovat, ale oheň je asi tím prvním a nejstarším, co pomohlo z jednoho zvířete nadčeledi Hominoidea, do které patří giboni, orangutani, gorily, šimpanzi a lidé, udělat tvora, který dokáže doletět na Měsíc. I když to bylo asi trochu složitější, zásadní vliv ohně na vývoj člověka je nezpochybnitelný. Stejně jako touha lidí se kolem něj sdružovat, sjednocovat. Oheň na vandrech je důležitý v obou podobách, jak pro přípravu jídla, tak pro pouhé hledění do plamenů a – v případě většího množství lidí pohromadě – společného hovoru, zpěvu i mlčení. Jsou společnosti, třeba Liga lesní moudrosti i některé trampské osady, které ohně přísně rozlišují a opékání buřtů na slavnostním ohni by považovaly za urážku.
Přemítáš prý o tom, proč jsi na světě ponechán tak dlouho. „Třeba se to dozvím ve spánku nebo od nějakého dítěte,“ řekl jsi Českému rozhlasu. Zajímalo by mě samozřejmě, jestli jsi ten důvod už naťukl, ale snad ještě víc mě zaujala ona forma, odkud čekáš odpověď. Dostávají se k tobě nějaká poselství i těmito postranními cestami?
Při rozhovorech pro rozhlas si člověk nemůže odpověď na položenou otázku rozmyslet, má na to jen několik vteřin. I proto se vyhýbám podobnému veřejnému ústnímu vystupování, a pokud už s ním souhlasím, tak proto, abych nevypadal jako neochotný děd. Na druhou stranu možná právě taková hovorová bezprostřednost přiměje hovořícího, aby řekl něco, co má v podvědomí a co by při písemném vyjádření neřekl, rozmyslel by si to. Žádný z obou projevů – písemný ani vyřčený – není ani horší, ani lepší, jen je jiný. Už si samozřejmě nevzpomínám, že bych o tom v rozhlase hovořil, natož jak jsem to formuloval. Ale věřím ti, že to tak zaznělo a trochu to překvapuje i mne samotného. Skutečně si někdy – a to stále častěji – kladu otázku, proč jsem ponecháván na světě tak dlouho. Přežívám své rodiče již o dvě desetiletí. Myslím, že ze smrti nemám strach, ale kdo ví, jak to bude, až ta chvíle nastane. Spíš jsem na „to“ svým způsobem zvědavý, ale to je možná trochu rouhavé přiznání.
Mám pocit, že to, co jsem chtěl lidstvu sdělit nebo kvůli čemu jsem byl poslán na svět, jsem již udělal a na nic lepšího se už nezmůžu. Ale třeba se mýlím, a proto bych chtěl vědět, jaké úmysly se mnou ještě nebesa mají. To dítě, teď bych spíš řekl chlapce, jsem při hovoru uvedl možná proto, že podobný kluk poučil kdysi na mořském břehu sv. Augustina o nezbadatelném tajemství Boží Trojice. Pravděpodobnější je spánek: skutečně se mi někdy zdají tak živé sny, že po probuzení nevím, jestli se mi to opravdu jen zdálo. Naštěstí své sny (nejtísnivější jsou ty předjitřní) rychle a úplně zapomenu. Třeba se mi jednou právě ve snu vyjeví, co se ode mne ještě očekává. Snad to hned nezapomenu.
